Sardinie je proslulá nejen plážemi, ale též unikátní hudbou. Ano, nejznámějším žánrem je tu polyfonie, ale vedle ní na ostrově najdeme široké spektrum písní, propojených s místním životem i kulturními zvyky. Zpěvák Andrea Parodi (1955–2006) jako první zpopularizoval místní hudbu v celonárodním měřítku a se skupinou Tazenda úspěšně propašoval sardinský dialekt do italské hitparády. Když na vrcholu své dráhy ve věku 51 let zemřel na rakovinu, pro italskou hudební scénu to byla těžká ztráta.
Valentina Casalena, kdysi zpěvákova múza a partnerka, se rozhodla jeho odkaz zviditelnit mezinárodní hudební soutěží Premio Andrea Parodi, která se koná každý podzim v hlavním městě ostrova Cagliari. Strmými uličkami můžete vyjít až ke starým hradbám a vyhlídkám, zatímco od východního okraje města se táhnou krásné písčité pláže. Soutěž klade v duchu Parodiho tvorby důraz na diverzitu, lokální zvláštnosti, stylový individualismus, v písních často slyšíme dialekty z Neapole, Sicílie, regionů severní Itálie, a někdy i další jazyky. Série tří koncertů prezentuje vedle finalistů i žánrově spřízněné hosty. Uměleckou ředitelkou je zpěvačka Elena Ledda, ve svých 65 letech největší hudební osobnost celého ostrova. Ta hostovala na vůbec posledním Parodiho albu Rosa Resolza, které vyšlo po jeho smrti. Roku 1991 představila sardinskou hudbu na prvním ročníku rudolstadtského festivalu, který se stal častým cílem českého publika. Soutěží prošla řada významných umělců, kteří vystupovali i u nás, včetně jihoitalské skupiny Yarákä, národnostně smíšeného tria Ayom, kyperské skupiny Monsieur Doumani. Letos tu vystoupil Gabo Naas z Argentiny, spoluhráč Marty Töpferové.
Na rozdíl od dřívějších ročníků, kdy převládaly zvukově barevné nástrojové kombinace, dominovaly letos v doprovodu kytary. Mezi finalisty se pravidelně objevují umělci z Katalánska a je zajímavé, že právě jejich hudba nejčastěji vybočuje z rutiny. Letos to byla zpěvačka Sandra Bautista, talentovaná i jako skladatelka a aranžérka. Zatímco v minulých ročnících se zdálo, že široký výběr kategorií je účelový tah, aby na každého nějaká cena vyšla, Sandra Bautista získala vedle hlavní ceny hned čtyři další. Pohled do festivalové brožury s předtištěnými texty potvrdil, že zcela po zásluze. Text k její soutěžní písní Cartografia zní i v anglickém překladu jako detailně vypracovaná kaskáda kontrastujících obrazů. Jednou autorka mapuje vše, co získala a ztratila, podruhé mapuje kytaru, a potřetí své ledové nohy v cizí posteli.
Testem tvůrčí invence je cena za nejlepší coververzi z Parodiho repertoáru. Parodi pracoval jako většina jihoevropských zpěváků s patosem, emocionální přetlak uměl ovšem dobře vybalancovat s obsahem, a ne každý ze soutěžících tohle dokáže. Má tedy dvě možnosti, zpívat v duchu originálu s rizikem, že ve srovnání neobstojí, anebo to udělat jinak. Vítězem v této kategorii byl v Barceloně žijící kolumbijský zpěvák Sebastián Valdivieso, vystupující v triu se dvěma katalánskými zpěvačkami. Ty převedly Parodiho skladbu do kabaretního skeče, s použitím tří skleniček, stolku a lahve červeného vína.
Jinou cestu zvolil argentinský kytarista a zpěvák Gabo Naas, mezi soutěžícími asi jediný, u kterého převažoval tvůrčí hudební talent nad pěvecky-interpretačním. Za svoji skladbu Prienda, zamba y chacarera získal cenu mezinárodní kritiky, a jako Parodiho cover si vybral rytmickou skladbu Inghiria. Ta má v originále náboj vyostřené osobní proklamace, ale Naas se naopak soustředil na její melodii a rutinní rytmus rozvedl do synkop: „Zatímco vy v Evropě akcentujete první dobu, my v Jižní Americe si s rytmem rádi pohrajeme.“
Ve srovnání s umělecky pokleslými mainstreamovými soutěžemi míří Premio Andrea Parodi na propojení kořenů s vnímavým publikem, tedy na hudbu pravdivou, která může samozřejmě být i líbivá. Zajímavý podnět poskytl jeden z hostí finálového večera, Antonello Salis, divý muž velkého klávesového akordeonu z jihu Sardinie, v 74 letech překypující nezdolnou energií. Jeho živelnou hru nelze snadno zařadit, rytmické i melodické proměny jsou stejně nevypočitatelné jako u šamansky magického chamamé z Argentiny, které ovšem stojí na neustálých změnách hlasitosti. Salis se naopak držel té nejvyšší hladiny. I když v minulosti často hrál s experimentálními hudebníky jako Paolo Angeli či Hamid Drake (oba jsou mimochodem i příležitostnými spoluhráči Ivy Bittové), jeho hudba měla neustále tah, aniž by polevila v hlasitosti, expresivitě či tempu. Pro mnohé byl právě on zlatým hřebem programu.