Rozhovor se zpěvačkou MUCHOU, frontmankou stejnojmenné kapely, jsme točili v hospodě na Palackého náměstí. Z okna jsme vyhlíželi na dramatické Suchardovo sousoší, které využil Petr Jedinák i pro její portrét. Pod obrovským křídlem jednoho z bronzových padlých andělů ležel chcíplý holub – pro focení si musela přisednout až téměř k němu… Hospoda byla plná hluků z venku a hluků z plazmy. Mucha spěchala zazpívat si s Monkey Business a pak na noční cestu do Tel Avivu. Víc než kdy jindy na ní byly znát neklid a ostražitost, typické pro ženy, které toho chtějí od života hodně a nevzdají se, dokud toho nedosáhnou. Našlápnutá jako Valerie Solanas či strýc Pepin a zrzavá jako Sahula k sobě i bez číra přitahuje pozornost kdekoli se vyskytne. Je hlučná, bláznivá, chytrá, pěkná, zranitelná a poslední dobou svádí čas na svou stranu.
Sólo zpíváš už několik let. Opravdový průnik ale přišel až s kapelou. Co se pro tebe za ten rok změnilo? Přišlo něco zcela nečekaného?
Zcela neočekávaně jsem prozřela, co se týče hudebničení v tomhle státě. Donedávna jsem se dost naivně domnívala, že kapely, které už nějaké to jméno mají (nemyslím tím Muchu) a mají za sebou pár let existence, si žijou mnohem líp. Domnívala jsem se, že umělec, hudebník je něco váženého a ceněného. A potom si někde, než jdeš na pódium, musíš na smradlavým záchodě pomalu utírat zadek rukou, pokud tě vůbec pro podezření, že tam nemáš co dělat, pustí na jeviště. To ovšem souvisí s dalším smutným konstatováním, jež si neodpustím. Je tu strašně moc idiotů, ale strašně moc. Odvážila bych si to odhadnout na 85 procent české populace. Nedávno jsme hráli v Bratislavě, kde nám přišlo asi 8 lidí, a jeden Slovák mi povídá: „Veď, čo by si chcela, hráš iba rok, za desať rokov príde o vela viac ľudí.“ A měl recht. Jenže mnohdy seš i po deseti letech za vola.
Taky jsem se dostala do takového zvláštního modu, kdy si musím čas na hraní hrozně plánovat, kdy hraní beru strašně vážně a kdy jsem občas strašně smutná, že se ke kytaře nedostanu a kupí se mi načatý nápady, říkám tomu tvůrčí deprese. Šestiletý dítě je časově náročnější než malý miminko, nemyslíš? Mimina, pokud zrovna neřvou, pořád spí. Píseň Chlapi sů kokoti vznikla, když měla malá půlroční Johanka odpolední spací, dneska už nic takovýho nemá, hltá informace a já se ji snažím neodbývat, a tak se ke kytaře dostanu jenom na pár hodin týdně. Ale je to asi všecko o tom, jak člověk zachází s časem. Nejde mi to. Někdy bych nejradši jen tak někde vlála.
Je tohle zápolení s časem důsledek toho, že jste se s kapelou rychle vyšvihli nahoru? Během pár měsíců jste se dostali mezi ty nejpopulárnější třeba na bandzone.cz, dost často koncertujete…
Asi bych to netvrdila. Mám dojem, že jsme ve fázi, kdy nastalo takové to: „Tak co teď?“ Jednak ze strany lidí, a jednak v kapele. Na nás chodí lidi, co chtějí vidět nasranou Muchu, která zpívá sprostě. Jenomže Slovácká epopej vznikala v době, kdy jsem řešila úplně jiné starosti. Teď si stále častěji kladu otázku: co dál? Mám dělat muziku pro lidi, který se otočí jenom v momentu, kdy se mluví sprostě, anebo budu dělat muziku podle sebe? Visí tu jednoduchá otázka, na kterou stále nemám odpověď – děláš muziku pro sebe nebo pro lidi?
Takže ti připadá, že ses vlastně chytla do pasti?
Možná trošku jo. Teď se ode mě už cosi očekává, a já ze sebe nebudu nic tlačit na sílu. Musím říct, že vždycky, od samotného prapočátku každé písničky, se ptám, jestli to bude někoho zajímat a ta otázka: „Pro sebe?“ anebo „Pro vás?“ se zase vtírá.
Jako sólo maminka a muzikantka toho musíš stihnout hodně. Mohla bys pojmenovat všechny svoje současné životní role?
Vidíš, o tom jsem už přemýšlela. Mucha matka, Mucha stará paní, často si připadám jako unavená stará paní, nevím, jestli si to můžu troufnout o sobě říct – Mucha muzikant, Mucha hodně nespokojená partnerka, Mucha dítě, Mucha na sociálce, Mucha ve vodě a Mucha v Brně. Všechno je to v jednom balení a občas se to hrozně bije, třeba Mucha muzikant s Muchou dítětem. Ale když se to nějak rozumně, mnohdy i nerozumně, skloubí, dá se to. Občas si říkám, že bych měla začít brát víc drog, jenže na to Mucha matka nemá bohužel čas. A možná bych změnila Muchu dítě na Muchu puberťák. To třeba když mě napadne, jako zrovna dneska ráno, že bych se mohla přihlásit na FAVU, což je asi jediná škola v Brně, která má nějaký vyhraněný vkus.
Proč FAVU? Začalas malovat, fotit…?
Ne. Nic. Ne. Skoro každý ráno mám nějaký podobný trhlý nápad… asi mi začíná opravdu „mrdat v hlavě“, klidně to tam napiš.
Láká tě teda být mezi určitýma lidma?
Jo, asi jo, i když to může být jenom takový příjemný falešný závojík, kterým mě známí z FAVU okouzlili. Brno je prapodivně rozdělený a rozklanovaný město. Jsou tady nejrůznější party vázaný na určitý hospody, určitý lidi, znám jich hodně. Pro mě je směrodatný kolektiv lidí, kde se pohybuju nejčastěji, a to je kavárna U Tří ocásků, ale sama zůstávám víceméně mimo. Ve finále si říkám, že jsem strašně ráda, že jsem ze všeho nejradši doma a nemusím se těmahle gangama zabývat.
Každej máme v sobě víc lidí a každej z těch lidí by rád byl někde jinde… a u mě je to dost nevyzpytatelný, nikdy nevím, kdy se ve mně některý z těch lidí vzbudí… a zároveň stále nevím, která poloha je mi vlastně nejpříjemnější.
Na pódiu se prezentuješ v poloze nasraná ženská…
A není to póza. V ten moment, v ten Moment se cítím sama sebou asi nejvíc. Doma v posteli s Johankou (dcerka, pozn. aut.), a potom s kytarou na jevišti. Jinak mám pocit, že akorát přemýšlím nad tím, kam a kudy se vydat, aby mi bylo dobře. Takže jsou jenom dvě polohy, ve kterých je mi fajn.
Sedí ti popularita Muchy? Bereš to jako odměnu za frmol kolem hraní?
Myslím, že mám povahu na to se z toho nepodělat. Od malička jsem byla takové to divné, na které budeme čumět s otevřenou hubou a ptát se proč a dělat ksichty. „Hatery“ neřeším a smradlavé komentáře na internetu nečtu. Akorát to někdy bolí. Chápu, že někoho musí ta moje přímočarost bez rozmyslu srát – nebudeme jim to brát, asi jsou taky nasraní. Učím se s lidma vycházet, ne, učím se držet si je od těla, ne, učím se, brát je takové, jací jsou. Pravda je, že mě moc těší, když mě někdo cizí pochválí, anebo mi dokonce poděkuje za to, co dělám. Nejvíc, pokud je to nějaká mamina od děcek, to přesně vím, kdy si tu muziku pouští. Tyhle díky jsou mi odměnou.
Jak se cítíš, jsi-li označována za Záviše v sukních? Přece jenom tě, oproti Závišovi, který má i svoje jemné polohy, desku balad atd., vidím jako křehčí, subtilní mnohovrstevnatou osobnost, a pouze do „pivní kultury“ je tě prostě škoda…
Dřív mi docela vadil příměr „s přestárlým, chlípným, ožralým pseudobardem“, ale teď už Záviše znám. Je to krásný člověk, který má duši právě dost podobnou té mojí, a moc si našeho přátelství vážím. Jsem pod jeho křídly a cítím se tam dobře. Nakonec nás ty naše prasárny daly dohromady. Jen to společný hraní je náročný. On je šťavnatej steak a já párek, a bez hořčice. Lidi ho milujou, nechtějí tam nějakou káču, která zpívá o tom, co se stane, když nežereš antikoncepční pilulky. Chtějí si s ním po stopadesátý zazpívat to, co znají. Bohužel se jedná většinou o těch výše zmíněných 85 procent, který vlastně vůbec nezajímají nějaký jemný polohy a balady. Chtějí se ukázat, vytáhnout, jojo, já Milana znám…
Je to taky jedna z variant. Mohla bych udělat pár hodně sprostých písniček o mrdání atd. a bavit tyhle typy, ale takhle to nechci. Smutný je fakt, že bez pivní kultury by bylo v klubech prázdno.
V Jámoru točíte teď druhou desku, poměrně rychle po prvním albu. Má to nějaký praktický důvod? Proč ten spěch?
Já mám naopak pocit, že to trvá už strašně moc dlouho. Celý je to vlastně takový pomalý, uděláš písničku a hraješ ji strašně dlouho a mockrát a pak se teprve dostane na desku jako hrozná novinka. Já jsem typ člověka, jenž uvažuje v krátkých časových horizontech a povětšinou u ničeho dlouho nevydrží. Tahle deska, která by snad měla být na světě po prázdninách, vznikla, na rozdíl od Epopeje, kde se hotový folkový věci modifikovaly na hustotu hustou, naší společnou prací. Já měla riff, nápěv nebo jen text a s kapelou jsme to slátali dohromady. Proces pracný, ale zábavný. Deska se bude jmenovat Josefe, ne! a je víceméně o jednom zpackaným vztahu, který trvá dodnes. Jen teda ještě musíme dořešit, z čeho desku zaplatíme. Na to jsme ještě nepřišli…
Já se obvykle moc neotevírám, ale tohle jsem pojala jako performance. Je tam dokonce zaznamenán živý telefonát s Josefem, který jsme využili v jedné instrumentálce. Už od rána jsme byli rozhádaní, a tak jsem mu zavolala, že končíme, že to zabalíme, a natočili jsme reakci. Možná je to ode mě sviňárna, ale pro mě je to asi důležitý. Zda to něčemu pomůže, pochybuju. Abych to shrnula, deska je celá o mojí vlastní slabosti.
Asi největší úlohu na Slovácké epopeji sehrál basák Martin Kyšperský z Květů. Jak s ním kooperuješ? Je ti blízký jeho hudební názor?
Zrovna včera jsem poslouchala jeho sólovou desku Svetr, a nechci říct, že stárne, to je blbý, ale probouzí se v něm právě ona něha, jemnost. Když si pouštíme muziku v autě, především punk, tak se na spoustě věcí shodneme a já jsem potom ráda, že u něj objevuju i tyhle punkový choutky, na který má jako basák talent. Jakožto tvůrce je jinde. Mně jsou blízký ty naštvaný polohy, aktuálně třeba Joy Division. Nejradši teď hraju písničku Bére, která je hodně naštvaná.
Ale přece i ve tvých novějších písňových textech je znát zvnitřnění, možná skrývaná něha, i rezignace na sprostá slova… Máš představu, že bys mohla časem natočit křehkou desku, nikoli nasranou?
Kdesi jsem zaslechla, že teprve třetí deska ukáže, co seš zač, a já na takový kecy občas dám. Samozřejmě už jsem nad tím taky přemýšlela. A chtěla bych ji úplně ryzí, moji, srdeční, nejen dojemnou, i zlou, ale opět klasicky nasranou a barevnou a vůbec… hlavně ale, udělat ji za podobných podmínek jako vznikala Epopej. Dát si na ty písničky pěkně čas, udělat je celý, ozkoušet na sólo koncertech, pak vybrat pár těch, které by se udělaly s kapelou. Chci klid, žádný tlak. Ale to je ještě daleko.
Jsi v kontaktu s jinýma svobodnýma maminkama? Zajímají tě i cizí názory?
S tímhle fenoménem jsem konfrontována neustále, fenomén nakvašených maminek, nejenom svobodných, je dost silný a bude tady neustále. Mě to inspiruje, jednotlivý řeči nebo nadávání se mi slijí do kupy a vytvoří ve finále jeden jediný zvuk… a ten použiju. Vidím, že hodně ženských je naštvaných, a mám to štěstí nebo tu smůlu, že se s tím svěřují mně. A tak to vždycky bylo a bude: suseda si sedne k susedě a každá si postěžuje na toho svýho. Chlastat a stěžovat si na chlapy se bude furt, to je nevyčerpatelná studnice.
Posloucháš a vztahuješ se k ženským kapelám, jako jsou Čoko voko?
Mám je naposlouchaný, a když hrajou, pobavím se, nic víc. Ony samy na tom hlavně nijak zvlášť nelpí. Teď jsem se zasekla na kapele The Hole s Courtney Love, asi pro ten výraz. Obecně mám ale pocit, že na scéně, vůbec české, je holek pořád málo. Možná je jednodušší zpívat o lásce, jak je to krásný a podobně, než namlátit tři akordy do kytary a dostat ze sebe vztek. Takže si vlastně můžu říct, že je to skvělá příležitost.
Jinak, co se týče muziky, hrabu se dost v minulosti. Třeba poslouchám Ens. Musím se přiznat, že jsem dlouho, jako ta stará bába, odmítala nový věci a nedala dopustit na Joy Division, Nirvanu, Pearl Jam, Narajamu apod. Až v poslední době se otevírám nové hudbě i kultuře, třeba i tomu, čemu se teď říká hipsterská scéna. Mám kolem sebe teď pár známých, který jsou hodně akční, pořádají dobré akce, jako byl Týden města a tak. Došlo mi, že tohle je právě teď důležitý, že nazrála doba, aby se ve městech děly tyto věci. A chtěla bych s tím kooperovat, být toho součástí. Možná si vzpomínáš na ten rozhovor z filmu Trainspotting, kdy se vrátí kluk z léčebny a jeho přítelkyně se ptá „Tak co?“ – „Ále, nikoho už to nezajímá, ňákej Ziggy Pop!“ – „Říká se Iggy Pop!“ – „To je jedno, stejně už je dávno mrtvej!“
Když ležíš s dcerkou v posteli, neříkáš si, že to ona by tě mohla někam nasměrovat?
Jo, ale pořád jsou pro mě muzika a ona dvě oddělený věci. Když se moc zaseknu na tom mět doma pořádek, být dobrá máma, pak je hudba někde… Poslední dobou pořád lítám s vysavačem, vyčistit zoubky, pohádku atd., a ve finále nemám na nic čas. Čímž asi odpovídám i na otázku, proč tak málo ženských dělá muziku.
S dítětem v osmnácti jsem prosrala i to, co mají kluci v kapele. Mohli trávit osm hodin denně s kytarou a drtit sóla. Štve mě i to, že si musím na tvorbu vyhradit čas, plánovat. Vždyť je to nesmysl, říct svýmu mozku Tak, a teď vytvářej! Nejlepší věci přece vznikají na první dobrou. Přijde nápad a dotáhneš ho hned do konce… ne, já v té chvíli většinou musím do školky. Takže není divu, že si pak potřebuju pořád stěžovat a jsem hrozně negativistická. Poslední dobou mě to dost rmoutí: s kapelou máme určité plány, ale zároveň to musí fungovat i doma.
Máš někdy vůbec chvíli, kdy seš skutečně sama jen se svýma myšlenkama?
Někdy, a musím si to ale naplánovat (smích). Pak přemýšlím o tom, co vlastně chci a jestli je vůbec možný toho dosáhnout, jestli říkám to, co chci říkat, jestli se vídám s lidma, se kterýma se chci vídat, jestli je zajímavý to, co sděluju. Ráda bych se teď vykašlala na všechny povinnosti, společenská měřítka, poměry, ze kterých jsem vzešla a sbalila se, vyrazila na ostrov a četla si s Johankou knížky. Nevím, kde se ve mně vzal ten vlk, to neplánované a tvůrčí… a zároveň se bojím, že to ve mně jednou umře, a já budu jenom ta ženská s vysavačem.
Po čem opravdu toužíš?
Chci se zamilovat. Udělejme někdy rozhovor, až se zamiluju! Chci vychovat kvalitního člověka, člověka, který ví, co chce, je veselej, ne naštvanej, dělá to, co ho baví, nikdo ho neomezuje a nenechá se omezovat. Chci vychovat šťastný dítě, chci hrát – tak abych nezrazovala sama sebe, ale tak abych nezklamala ty, kteří mi věří.
Mám teď sama takový otazníkový období. Všechno to přišlo celkem silně a nebyla jsem na to připravená. Takže se chci naučit to celý ovládat a plně nahlídnout to, co se kolem mě děje, ne naopak nechat ovládnout sebe.
A chtěla bych taky, aby lidi, kteří se mnou začali na Ježíšovi, šli se mnou jako posluchači i dál. Aby nezůstali jenom u mých hitů. A taky bych si přála, abych byla schopná odvést pozornost lidí od takových těch Klusů, mám totiž neodbytnej pocit, že český vkus je naprosto příšernej.