„Panebože, to je hudba, která by člověka donutila skočit z okna.“ Takové myšlenky běhaly před třemi roky hlavou Američance Natalii Komarove při poslechu písniček, které si pouštěla její dcera. Komarova již dále nesnesla přehlídku depresivních songů a úlevu se pokusila najít v tom, na co měla talent a čím se živila – v matematice. Spolu s kolegy z Kalifornské univerzity zanalyzovala půl milionu písniček, které vznikly mezi roky 1985 a 2015 ve Velké Británii. K čemu došli? Ukázalo se, že za ta léta klesl počet veselých songů, zatímco těm nešťastným se daří stále lépe. (Zajímavé je, že dalším nalezeným dlouhodobým trendem britského popu je nárůst počtu ženských vokálů.)
O něco více do minulosti se podívali skladatel E. Glenn Schellenberg a sociolog Christian von Scheve. Ti srovnávali hity od roku 1960 do 2010 a zjistili, že postupem času získávají navrch mollové písně. Zatímco v šedesátých letech bylo jen patnáct procent hitů napsáno v mollové tónině, o padesát let později jejich podíl vzrostl na šedesát procent. Ovšem i durové songy postupem času zpomalují, a to ještě rychleji než mollové skladby. Celkově tempo písní kleslo ze 116 BPM v 60. letech na 100 BPM po roce 2000. S tím, jak se písničky zpomalují, dochází zároveň k jejich prodlužování. V době Beatles trval průměrný hit zhruba tři minuty. V současnosti jsou to již minuty čtyři. Výzkum také ukázal, že i v případě populární hudby je svět složitější, než býval dřív. Na oblibě začaly získávat nejednoznačně znějící písničky, jako jsou třeba rychlá, leč mollová Disturbia od Rihanny či pomalá, avšak zároveň durová No One od Alicie Keys. S tím může souviset zjištění týmu Komarove, že i když jsou písně rok od roku smutnější, jsou zároveň vhodnější k tanci.
