Nebývá zvykem, aby si už zavedený i nemálo úspěšný interpret „rozjel“ po letech nový další projekt, a vstoupil tak svým způsobem znovu do pozice začátečníka. I když – jak se nedávno ukázalo například u Michala Němce – nikdy k tomu vlastně není pozdě a může to přinést až nečekaně pozitivní výsledky. David Doubek je známý jako nadšenec do analogové elektroniky pod „značkou“ Ventolin už skoro šestnáct let, a nějaký čas v počátcích ho ještě zároveň bylo možno vídat jako polovinu dua Kazety. Nedávno se ale objevil i v čerstvé sestavě pětice Ametyst, a záhy s ní debutoval v říjnu 2023 albem Soft Freezy Dolce.
Vše prý způsobily covidové lockdowny, které mnohým jak skalpelem ukončily hektické fungování a donutily je zastavit se a zamyslet se nad prioritami. V tomto případě bylo důležité „potkávání se“ se skupinou dávných přátel. A pokud by si někdo myslel, že v tom snad hrál roli stesk sólisty Ventolina po „kapele“ či potřeba spoluhráčů, pak je na omylu: „Pro mě nejde ani tak o kapelní fungování. Spíš bych to nazval ,nová dobrodružství s partou kamarádů, která je hodně rozmanitá‛. A to i co do zkušeností, takže občas je to hodně srandovní – ten způsob, jak si to vysvětlujeme nebo jak se to domlouvá. Ale jinak nijak netrpím, když jsem sám, i to mě baví. Nešlo o to, že bych měl předchozího fungování už dost a že bych to chtěl jinak. Ale líbí se mi, jak jsme tuhle věc vymysleli společně.“
Primární osobou, která je i Davidovou kolegyní z vědeckého prostředí, se stala textařka a zpěvačka Markéta Levínská. Byla to totiž její nezvyklá poezie, která vyprovokovala ostatní k tomu, začít ji zhudebňovat. Dalšími členy se pak přirozeně stali producentova manželka, houslistka Klára Doubková a dávní přátelé, kytaristé Štěpán Uherka a Jan Hanyš. A zvuk kytar je tím základním, co Ametyst odlišuje od Ventolinovy sólové tvorby. A abychom nezapomněli – sám věhlasný producent se v novém projektu překvapivě pasoval do pozice hráče na tradiční, byť poněkud osekanou bicí soupravu. „Ve skutečnosti na té desce hraju na všechno (smích). Ale ano, naživo je mojí rolí bubeník. Nebo spíš bych řekl perkusista. Základ beatů je elektronický a já k tomu přidávám ještě živou vrstvu bicích.“ Prvotním bodem, ze kterého postupně vše vzešlo, byly podivuhodné, a rozhodně nikoli standardní texty zpěvačky. „Tím, jak je poetka, taková přírodní básnířka, tak píše prakticky pořád a pořád to taky průběžně zveřejňuje. Na Facebooku ale občas udělá pro přátele i takové sešitky a všichni to čteme, a proto o tom víme. Už jako Ventolin jsem jeden její text použil. Takže jsme jí dali za úkol napsat texty k písničkám, a ona si to vzala za své, takže už na první zkoušku přinesla asi deset textů, které z ní prostě vypadly, a od toho to celé začalo,“ vysvětluje David Doubek. Základní inspirace tak byla jasná, na hudebních vlivech se už prý potom shodli snadno. „Sešli jsme se u nás v kuchyni, vytahal jsem nějaké synťáky, kytaru, různé bubny a společně jsme začali vytvářet takové mantrické podklady, které jsme hráli stále dokola. Někde byly určující divné zvuky, někde sled akordů na kytaře… V lednu 22 jsem to poslouchal a najednou mě začala napadat ta výsledná podoba – třeba u jedné jsem si říkal ,tohle by bylo zajímavý techno…‛, takže během jara jsem pak vzal ty prvotní mantry, a postupně z nich začal dělat ,písničky‛. Postupně jsem je tak pak zaranžoval do té podoby, v jaké jsou zhruba doteď. Pak jsme se to učili hrát. Premiéru jsme pak měli v říjnu 2022. Když jsme pak měli letos v lednu koncert v Kabinetu Múz spolu s DVA, tak nám jejich a můj manažer Prokop Holoubek říkal, proč to nenahrajem, že je to dobré. Tak jsme si řekli: ,OK, nahrajeme desku‛. Takže jsme se dohodli se zvukařem Lukášem Lukášem a v jeho studiu nahráli základy. Ty jsem pak postupně produkoval až do srpna.“ Vlastně jednoduché, že?
Lze jen spekulovat, jak moc se propsala do výsledku zvuková spolupráce s Lukášem Lukášem, dvorním zvukařem a členem kapely Buty a také součástí svěží popové party Moře dní. Jisté je jen to, že jeho zažitá afinita k hravosti zde padla na úrodný základ. Logicky se také objevuje otázka, nakolik jde o kolektivní dílo a nakolik o produkt hlavně zkušeného producenta: „Primárně jsme začali tím, že jsme ventilovali nápady společně. Nikdy to nebylo tak, že bych já jim říkal ,A teď tady hraj něco jako tohle‛. Ale pak jsem ten materiál vzal a posunul ho trochu dál – a v tomhle bodu už mě celkem respektovali. I když pak třeba i občas prskali ve stylu: ,Tady jsem měl sólo!‛.“
Z hlediska posluchače je to poměrně jasné – jakkoli tvorba Ventolina často vybočuje z mantinelů všednosti a tradiční taneční elektroniky, nová kapela je ještě mnohem „divnější“, potrhlejší a občas až na hraně bizarnosti. „Ametyst mi otevřel možnost udělat pomalou kraut-leftfield-techno-disco desku, kterou by Ventolin asi neudělal. Je to možnost pohrát si se žánry a se zvukem, které mám rád. Je to víc atmosférické, hypnotické, a v kombinaci s těmi texty je to nový zajímavý realizační prostor. Ventolin je moje vlastní, idiosynkratická věc, osobní vyjádření. Tady jsem byl víc ve službách něčeho společného,“ shrnuje rozdíly sám producent. Souvisí s tím i hudební background, kdy kapela jmenuje jako své oblíbence a vzory tvůrce z období raného post-punku a ještě sedmdesátkové éry elektronických průkopníků. Vedle jmen, jako jsou The Fall nebo Suicide, pak Ametyst zmiňují i mnohem méně známého Bruce Haacka. „To je takový kanadský elektronický pionýr. Zjistil jsem, že všichni mí známí ho znají, ale já jeho hudbu objevil až tak před dvěma třemi roky. Seznámil jsem s ním i ostatní, a tak ho mnozí od té doby posloucháme. Má často až dětsky naivistické, ztřeštěné a občas až nesnesitelné písničky, často zpívá přes vocoder, někdy má i dost nablblé texty, občas až absurdně dlouhé skladby… Je ještě z doby prvotní elektroniky, která ještě nebyla tak definovaná žánry jako pak v osmdesátých letech. Takové otevřenější, chvíli rokenrol, chvíli vyloženě experiment. Tou otevřeností přístupu nás hodně inspiruje. Možná i proto jsme na domácí scéně nejvíc spříznění s DVA.“
S podzimním vydáním alba došlo pochopitelně i na křty: 16. listopadu v Brně na Flédě se to prý náramně povedlo, Prahu to teprve čeká 22. prosince v Café V lese, a také kapela vypustila svoje první video ke skladbě Ostří reality. „S realitou se střetáváme více či méně každý, a všichni bojujeme s tím, že nemůžeme mít všechno. Ale to pojetí je hodně vize autorů Marka Mrkvičky a Kateřiny Bouškové, kteří si jako analogii zvolili zahrádkářskou kolonii. Marek už dělal klipy pro Ventolina či Midi lidi a říkali jsme si, že to je člověk blízký naší poetice.“ Právě balanc mezi všedností reality a hledáním nečekaných pohledů tam, kde divné je vše jen tomu, kdo onu divnost vidět chce, je pro kapelu Ametyst příznačný. Namísto ambicí tu pak ostatně spíš najdeme obavu, aby to všichni při svém pracovním i rodinném vytížení stíhali… Sledovat u toho radost, s jakou se do všeho tito věkem už zdaleka ne na začátku stojící jedinci vydávají, je pak inspirující a osvěžující zároveň. Třeba v nabourávání unifikovanosti, která vůbec není u současné nové místní hudební tvorby zanedbatelným problémem. Volám tedy: Jen víc takových neobroušených drahokamů!