Přestože se dnes Nina Hagen již poněkud zklidnila, její napůl morbidní a napůl groteskní stylizace a snaha o jakési „punkrockové panoptikum“ působí ve světě pop music stále šokujícím,extravagantním dojmem. Jak výstižně uvádí Bára Basiková – pro niž se stala Nina Hagen důležitým vzorem –, působí tato ordinérní zpěvačka jako mystérium. Nina se narodila pod občanským jménem Catharina Hagen 11. března 1955 ve Východním Berlíně. Přihlásila se na Státní hereckou konzervatoř a prošla dvouletým studiem zpěvu pro „zábavní umění“. Když jí bylo sedmnáct let, odjela do Polska, kde poprvé vystoupila s několika bluesovými písničkami (zejména z repertoáru Janis Joplin). Po návratu do Východního Německa založila nepříliš výraznou skupinu Automobil a objevila se rovněž v kapele Fritzens Dampferband. V únoru 1976 dala Nina své vlasti sbohem a usadila se v Západním Berlíně. Téhož roku odcestovala na čas do Londýna, kde se dostala do kontaktu se skupinami, které hrály především reggae a punk – mj. i s dívčí obscénní formací The Slits. Setkání s punkem bylo pro Ninu rozhodující. V prosinci roku 1977 poprvé představila v Západním Berlíně svou čtyřčlennou kapelu. Nina se brzy stala ústřední postavou hudebního proudu Deutsche Neue Welle, německé paralely britského punku a elektronické nové vlny. DNW byla agresivní, expresivní a asentimentální jak v hudbě, tak především v německy zpívaných textech a parodovala tradiční německý šlágr. Démonická zpěvačka, proti níž i divoká Siouxsie občas působí jako nevinná panenka z Disneylandu, nahrála v roce 1978 u firmy CBS své debutové album Nina Hagen Band. Hudební materiál v sobě fúzuje punkovou brutalitu a zpěvaččin exaltovaný (někdy ale téměř vulgárně zabarvený), velice široký hlasový rejstřík s anglosaskou pop music a tradiční německou kulturu. Zajímavě proaranžovaný hudební experiment tak světu definoval útočný punk v nové, složitější podobě. Premiérové album (zaujmou písně Unbeschreiblich Aufʼm Bahnhof ZOO, Naturstrane, HeiB) se na poměry západoněmeckého trhu prodávalo výborně (250 000 ks). Navíc na sebe Nina upozornila jako špičková zpěvačka, která se neobává ani těch nejkrkolomnějších hlasových kreací, přičemž jí je zcela lhostejné, jestli zpívá punk nebo operní árii. Nina sklidila značný úspěch i ve Spojených státech, kde podnikla velké punkové a teatrální turné i přesto, že zpívala německy. Protože doprovodnou skupinu, sestavenou z někdejší politické kapely Lokomotivě Kreuzberg (později Spliff) rozpustila, natočila druhé album Unbehagen (1988) už jen se studiovými spolupracovníky. Přestože deska přinesla opět zajímavou muziku, dosáhla menšího úspěchu než debut. Zpěvačka si však již – přes značné polemiky – získala mezinárodní pověst (byla vyhlášena pěveckým objevem roku 1979) a objevila se dokonce i v hollywoodských ateliérech. V roce 1981 se usadila v San Francisku a začala se věnovat mateřským povinnostem. Vynikající a již klidnější album Nun Sex Monk Rock (1982) obsahuje většinou velmi zdařilé elektronickopěvecké experimenty, v nichž dominuje její hlasová suverenita, oscilující mezi rockovou operou, tajemnou kosmickou hudbou budoucnosti (nápadité Cosma Shiva) a pitoreskním holčičím žvatláním v orientální melodice (Taitschi-Tarot). Tuto desku lze patrně považovat za vrchol tvorby Niny Hagen, který nepřekonalo ani následující album Angstíos (1983), ani další projekty, i když rozhodně nejsou nezajímavé. Například úderné, dravé až překotně zběsilé album In Ekstasy (1985) obsahuje vedle výtečného Russian Reggae klasické punkové vypalováky: sinatrovsko-pistolské My Way Či kennedyovské Viva Las Vegas. Neméně povedené je i anarchistické EP Punk Wedding (1988), kde „Nina Hagen SuperstarM slaví značně divoce svatbu u pomalované berlínské zdi (sice s kostelními zvony, ale i s punkovou kytarou, účesem a oblečením). Ovšem asi největší úlet tohoto punkového vampa nalezneme na albu Nina Hagen (1989). Obsahuje vedle tvrdých elektro -hardrockových skladeb a skvěle interpretované verze Ave Mana také ironicky oslavný „Gorbačovrap“ Michail, Michail, „hausově“ poskládaný z hudebních útržků jako jakási postkomunistická mozaika, do níž poněkud narcistní zpěvačka zamíchala snad opravdu všechno, rapem počínaje a ruskou oslavnou Častuškou konče. Zatím posledním albem interpretky je kolekce jejích hitů The Very Best Of Nina Hagen (1990). Ve svém obhroublém projevu a arogantním repertoáru Nina Hagen zkombinovala řadu rozličných hudebních směrů: punk, hardrock, reggae, elektroniku, rap, teatrální novovlnou stylizaci a šokující nespoutanost ve výběru líčení, paruk, masek a kostýmů. To vše dohromady dává osobitou, provokující směsici, jež vstřebává jak rockové výboje, tak i zpěvaččinu ultrapunkovou image, nezkrotný vokál, extravagantní herecké schopnosti a až „rottenovsky“ zkřivené grimasy půvabného obličeje. A jak dokumentuje pořad hamburské televize Nina Hagen’s TV Show (1986), může na sebe zpěvačka navléknout vskutku cokoli, a přesto vypadá skvěle. Zpívá v dlouhé blonďaté paruce v lurexovém kostýmu s cherubínskými křídly árii z Bizetovy Carmen. Dráždivě se vlní oděná pouze do koženého korzetu, až jí punkový sexappeal leze ven i ohnivýma očima. Roztomile cupitá po pódiu v rytmu Russian Reggae s rudou pěticípou hvězdou a zaníceně zpívá o tom, jak mají Olga, Tamara, Nina a další ruská děvčata žhavé postele. V růžové paruce se tváří cudně jako jeptiška vychovaná v bordelu a nevinně švitoří reminiscence slaďáků z padesátých let. Stylizuje se jako dáma velkého světa do období vídeňských valčíků a berlínského kabaretu třicátých let jako diettrichovský modrý anděl. Ovšem černě orámované oči pod vyholeným šelmovitě nalíčeným obočím nás vždy probodávají nemilosrdným pohledem kata. Upřímně řečeno, jako milenky bych se tohoto brutálního andílka hodně bál.
Andílek s pohledem kata