„Mám rád Boba Loga, neslyšeli jste o něm? Je to kluk – nikdo neví, kolik mu vlastně je – s helmou na hlavě, ve který má mikrofon a přes sklo není vidět jeho obličej. Hraje na slide kytaru a je to ta nejhlasitější a nejdivnější věc, jakou jsem kdy slyšel.“ (Tom Waits)
Jestli má někdo pocit, že všechno, co se prodává pod názvem blues, je zatuchlá mrtvola, měl by si ho poslechnout. Zvlášť pilně by měli poslouchat i ti, kteří by nejradši vydali závazné nařízení, jak se blues má a musí hrát. V obou táborech dělá už pár let pěkný binec. Říká si Bob Log III. a je to bezpochyby Marťan.
Možná to tak na člověka, který se o blues vůbec nezajímá, nepůsobilo, ale je neoddiskutovatelný fakt, že devadesátá léta a první pětiletka nového století posunuly tenhle žánr o pěkných pár kroků kupředu. Zejména nejrůznější crossovery zamávaly dříve konzervativními styly. Stručně řečeno: Chris Thomas King dotáhl a hlavně proslavil míchanici blues s hip hopem. PJ Harvey s moderním americkým rock’n’rollem. Začínající Beck s folkem. G. Love s funkem. Tricky a Moby s elektronikou. Morcheeba s popem. Jon Spencer s hard corem. Cassandra Wilson s jazzem. Děly se i tak prapodivné věci, že Chuck D. z Public Enemy natočil skoro až zamilovaný televizní film o chicagském blues. Je to téma na samostatný – a pěkně obsáhlý – článek, třeba se k němu někdy dostaneme. Objevilo se ale taky několik svérázných solitérů, které je těžké k jakékoli vlně řadit, byť by zřejmě, nebýt zmíněného chvění ve vzduchu, nikdy neprorazili natolik, aby jejich hlasy dozněly i k nám. Jedním z nich nepochybně je i Bob Log III.
Pochází z Tucsonu v Arizoně, kde žije dodnes. Na základce poslouchal AC/DC (které s humorem sobě vlastním dodnes označuje jako „nejlepší bluesovou kapelu“) a kvůli nim si taky v jedenácti pořídil první kytaru. V šestnácti objevil staré Delta blues a všechno bylo jinak: začal se učit techniku slidekytary, zejména pod vlivem nahrávek jednoho z jejích největších mistrů Mississippi Freda McDowella.
První Bobova kapela se jmenovala Mondo Guano, její styl pojmenoval jako metal-blues. Ještě kurióznější škatulku má pro následnický band, se kterým dosáhl jakéhos takéhos více než lokálního úspěchu: thrash-bluesové duo Doo Rag. To tvořil s bubeníkem Thermosem Mallingem, jehož souprava sestávala vesměs z různého harampádí. S tou taky natočil první kazetu. „Doufali jsme, že jí prodáme aspoň padesát kousků, ale nakonec jich bylo dvacet tisíc,“ říká a není třeba přemýšlet, jestli se jedná o jeden z jeho oblíbených fórků, kterými častuje novináře, nebo čistou pravdu. Faktem je, že po šesti letech, uprostřed turné, na němž Doo Rag dělali předkapelu slavným podivínům Ween, se bubeník Thermos sebral a zmizel. Během osmi hodin musel Bob vymyslet způsob, jakým odehraje večerní vystoupení. Kdesi u pumpy si koupil motorkářskou helmu a kopáním do kytarového futrálu se naučil udržovat rytmus. One man band Bob Log III. byl na světě.
To, aby kytarista zároveň hrál na nějaký rytmický nástroj, není zas tak neobvyklé, jak to na první pohled může vypadat. Tuto techniku zvládali mnozí staří bluesmani, známe ji ale i z jiných žánrů, a to dokonce od nás. Leckdo si možná vzpomene na Josefa Ostřanského a Vladimíra Václavka v nezapomenutelném triu E, dnes můžeme coby one man band občas vidět Jiřího Konvrzka. Bob Log III. ovšem tento systém dotáhl téměř k dokonalosti. Pravou nohou ovládá basový buben, levou činel a dva bicí automaty. Výsledek je nebývale razantní, připomínající bohatě samplovaný podklad.
Ale proč, proboha, ta helma? Bob pro to má mnoho různých vysvětlení, zdá se ale, že v první řadě jde prostě jen o image. „Když jsem v ní hrál poprvé, čekal jsem, co to udělá. Když se mi i přesto podařilo po koncertě sbalit holku, rozhodl jsem se, že to asi bude ta pravá cesta,“ vypráví v jednom ze zřídkavých záchvatů upřímnosti.
Logova hudba je drsná a vesměs šíleně rychlá. „Těžko se mi o hudbě mluví, protože když o ní začnu, mluvím většinou o kapelách a muzikantech, o kterejch lidi v životě neslyšeli. Proto je docela dobrý mít jiný témata k hovoru. Třeba helmu, ženský nebo whisky,“ machruje Bob. Ale není tak docela pravda, že by jeho styl nebyl srovnatelný s nikým alespoň trochu známým. Nelze přeslechnout inspiraci zmíněným mississippským blues, a to jak tím klasickým z Delty, tak novodobým, které známe z produkce vydavatelství, na kterém vyšla i tři Bobova alba, Fat Possum. Jeden z hlavních představitelů této scény, nedávno zemřelý R. L. Burnside, byl ostatně Bobovým více než duchovním učitelem: „R. L. se učil přímo od McDowella. Seděl u něj v kuchyni a hrál s ním na kytaru. A já se od R. L.a naučil za pár společnejch dnů na šňůře víc, než za celej život.“ Stavba Bobových často jednoakordových písniček může ale připomenout i další černé velikány, třeba Bo Diddleyho nebo Johna Lee Hookera. Svou neortodoxností zase bezesporu patří do stejné party s Captainem Beefheartem a Tomem Waitsem, velkými bílými bluesmany. Asi nejpřesnější, byť bláznivě znějící definice se ovšem dopustil jeden z amerických kritiků, když napsal, že „Bob Log III. zní jako Mississippi Fred McDowell, který potkal Becka, který potkal Slayer“…
Jedna ze zhusta papouškovaných fám zní, že blues je především textová výpověď. Bob Log III. zpívá do mikrofonu, umístěného v helmě a výsledek připomíná hlas z telefonního sluchátka, nahraný na špatný diktafon se slabými baterkami. Není rozumět takřka ani slovu. „Lidi se mě často ptají, o čem moje texty jsou. Nabízím jim, ať si koupí knížku a přečtou si je. Je fakt, že v poslední době trávím psaním textů většinu času a dost se tím bavím. Ale přesto vždycky tvrdím, že obsah písničky snadno pochopíte, když se zaposloucháte do mý kytary. V ní to všechno je.“ Každopádně není pochyb, že jeho texty patří mezi ty, kvůli nimž spoustu amerických byť sebenevinnějších cédéček ‚zdobí‘ známá přelepka coby varování rodičům. I to na jednu stranu patří k Bobově imagi, na stranu druhou to je další podobnost se starým blues – i tuláci z Delty Mississippi byli občas pěkní sprosťáci. Když o Bobovi novináři na základě přečtených textů píší, že je sexista, šovinista a věčný nadrženec, asi mají kus pravdy. On sám jim to nevymlouvá.
Bob Log III. má na kontě tři studiová alba pro Fat Possum: School Bus (1998), Trike (1999) a Log Bomb (2003) plus autorizovaný živý bootleg Aloha From Japan. Mimochodem, do Japonska jezdí koncertovat s obzvláštní zálibou – je to údajně jediné místo, kde mu do šatny posílají fanoušci květiny. Jak dobře vědí všichni alternativisté, Japonci jsou co do hudebního vkusu oproti ostatnímu světu skutečně trochu mešuge…
Pugét v šatně šumperského festivalu Blues Alive 2000 ani o dva roky později na řevnickém Blues v lese asi Bob nenašel. Zato prý dodnes – při jeho značně vyšinutém smyslu pro humor není divu – vzpomíná, jak se při začátku jeho bloku šumperské publikum nahnalo pod pódium, aby vidělo, jak bude tenhle potrhlý Američan hrát na kytaru s protézou. Festivalový bulletin totiž převzal z jeho promo materiálů informaci o tom, že jako malý přišel při lodní havárii o ruku. Jenže kdo tehdy mohl tušit, že má co do činění s opravdovým šílencem?