Nestojí za nimi zavedený label a dokonce ani manažer s pečlivě vybudovanými kontakty. Nepatří k žádné „scéně“, nejsou z velkého města, a dokonce hrají hudbu, která největší slávu zažila v první polovině devadesátých let. Přesto se o rakovnické čtveřici Manon Meurt mluvilo už dlouho předtím, než vydala první nahrávku, a po jedné desce a půldruhé stovce koncertů má zkušeností, jako jiní po deseti letech. Skoro zapomenuté slovo „shoegaze“, kterým se označovaly kapely, halící své melodie do hlukových stěn a namísto optimistických pohledů do publika provrtávající upřeným zrakem špičky svých bot, se v souvislosti s nimi skloňuje ve všech pádech. A zatímco v zahraničí se vrací jedni z jeho významných představitelů za druhými, u nás jsou v té znovu vzedmuté vlně zatím stále bílými vránami. Co je ale důležité: mají jak nadšené obdivovatele, kteří na ně nedají dopustit, tak ty, kteří o nich trousí posměšné poznámky. Emoce na obou stranách jsou nejlepším nepřítelem nezájmu a lhostejnosti.
Historky o tom, jak v roce 2013 prakticky neznámá a ani ne rok existující parta, shodou náhod předskakovala slavným My Bloody Valentine, přičemž pověstní hlukaři jim při zvukové zkoušce vytýkali, že hrají dost nahlas, patří už dnes ke koloritu. Faktem je, že právě po tomto koncertu se šeptanda rozběhla naplno a čtveřice si tak už na debutové minialbum mohla spustit crowdfundingovou kampaň, která jim dopomohla k vytouženému vinylu. Kde se ale vlastně vzali?
„Jako kapela jsme se potkali před pěti lety,“ rekapituluje bubeník Jirka Bendl. A jedním dechem dodává, že se nicméně už znali předtím, kdy to každý zkoušel s jinými spoluhráči. „Jsme kapela z malýho města, ve kterým na scénu opravdu nenarazíš. Ale co pamatujeme, vždycky tam byly docela dobrý kapely. Punkový. Grunge. Starší bráchové, starší kamarádi. Prostě bylo ke komu vzhlížet a to je důležitý.“ Při trochu důkladnějším poslechu také vyplouvá na povrch, že kořeny i podstata jsou trochu hlouběji než v anglické devadesátkové vlně, a také to, že nápadité pohrávání si s postrockovou dynamikou a prolínání zasněných melodií se špinavějšími a garážovějšími podtóny z nich dělá něco trochu víc než jen kopírku něčeho, co už tu bylo. K shoegazu se dostali oklikou a co se týče vlivů, rozhodně nepatří k dogmatickým obdivovatelům jednoho žánru. „Jsme kapela, která doteď hraje na zkouškách Beatles, Nirvanu, Pixies, Korn, Metalliku i PPU. Na koncertě jsme párkrát hráli When the Sun Hits od Slowdive,“ odhaluje překvapivý záběr Jiří.
Zrod kapely se jménem s vůní dekadentní romantiky iniciovali zpívající kytaristka Kateřina Elznicová a kytarista Vojtěch Pejša. Přizvali bubeníka a poslední přibyla baskytaristka Simona Kuchárová, přičemž Vojta s Jirkou prý spolu v různých skupinách hrají asi deset let. Šestiskladbový debut z února 2014, nahraný pod dohledem Šmityho (Luno) i narůstající zájem příznivců, je dovedl na festivaly Beseda u Bigbítu, Povaleč, Poličské Rockoupání, Pohoda, United Islands či Colours of Ostrava, a kromě MBV si zahráli i s americkými The Dodos, německými The Blue Angel Lounge nebo dánskými The Raveonettes. Opakovaně jezdí na Slovensko, ale zavítali už i do Maďarska, Německa a také loni na Eurosonic, nejproslulejší evropský showcase festival v nizozemském Groningenu.
Právě sledování jejich dráhy, vytýčené desítkami koncertů v malých klubech, jasně ukazuje, že v jejich případě opravdu nejde o uměle „vyhajpované“ jméno, ale o výsledek soustředěného přístupu a šťastné konstelace. Energie jim ostatně zbývá i na další kapely – Kateřina například bubnuje v dívčím psychedelickém triu Core Belief. V říjnu 2015 došlo ovšem k nečekané změně sestavy – prakticky den ze dne, navíc těsně před vystoupením v Bratislavě, kapelu opustila baskytaristka Síma. Jiří proto oslovil svou spoluhráčku z instrumentálních emo-rockových Mara Jade: „Jmenuje se Jana. Má ráda knedlíky se špenátem a Červenýho trpaslíka,“ směje se. Jana Karlíková prý předtím Manon Meurt slyšela jen párkrát a basové linky se učila až v autě cestou na první koncert.
Letošní únor přinesl kapele další splněný sen – možnost na narozeninovém koncertu Radia 1 v pražském Divadle Archa asistovat Ecstasy of St. Theresa. Souběžně s tím v inovované sestavě už pilují nové skladby. „Na novém albu makáme. Plán je jasný: na jaře začít nahrávat,“ prozrazuje Jiří. A jak že to vlastně mají s tou genderovou rovnováhou? „V Manon i ve všech našich ostatních kapelách fungují úplně všechny druhy sarkasmu, drobného popichování, jemných urážek a hecování. Takže jsme úplně vyvážený!“
