Když v roce 1962 vydal Umberto Eco v Miláně slavné teoretické pojednání Opera aperta (Otevřené dílo), zcela jistě netušil, do jaké míry umožní za několik desetiletí technologický pokrok otevírat formu díla i opery. Mezitím spatřila světlo světa novodobá interaktivní intermedia a z interakce se stal 
osvědčený, všudypřítomný princip artikulace plurality naší postmoderní situace. Ačkoli Eco svou kategorii vztahoval na umělecká díla, jež jsou otevřena více různým interpretacím, svou argumentaci odvíjel od aleatoricky organizovaných hudebních děl Karlheinze Stockhausena, Luciana Beria, Henriho Pousseuera a Pierra Bouleze, jež jsou otevřena právě kvůli aleatorice svou formou. Podle Eca je otevřená každá umělecká forma bez ohledu na historický kontext svého vzniku a intenci jejího autora. Estetická konfigurace znaků a mnohovýznamovost jsou v díle vzájemně komplementární a nelze je od sebe oddělovat. Otevřenost, jež je podmínkou estetického prožitku, vězí jednak ve dvojité povaze organizace komunikace estetické formy, jednak ve transakční povaze procesu rozumění. V umění 20. století však otevřenost nabývá někdy až extrémních rozměrů, jelikož stále víc autorů pracuje se sémantickou nejednoznačností jako poetickým principem. Navíc vytvářejí formy bez stabilních center či bodů konvergence. Do popředí se tak dostává specifický druh otevřenosti, jenž přenáší odpovědnost na příjemce díla, který je teprve dovršitelem jeho významu a estetické hodnoty a do jisté míry i spoluautorem. A právě takováto umělecká díla s otevřenou formovou strukturou vytváří již léta americký hudebník a teoretik David Rosenboom. Loni v září měla v losangeleském divadle Redcat světovou premiéru jeho nová opera s bizarním názvem AH! opera no-opera. Autor ji koncipoval v spolupráci s poetkou Martine 
Bellenovou jako interaktivní mandalu s třinácti navzájem propojenými i propojitelnými příběhy. Není to jeho první opera a není ani první interaktivní. Kromě řady hudebně- divadelních kusů je Rosenboom autorem opery Hypatia Speaks to Jefferson in a Dream (1994–95), v níž jsou obě postavy přímo na scéně podrobovány analýze mozkových vln, která následně ovlivňuje elektronicky generovanou hudbu, výběr a řazení samplovaných textů, scénografické řešení a dokonce i vývoj libreta (více viz v Hermově uchu v UNI 12/2006). Ovšem v AH! opeře no- -opeře je scéna rozšířena do virtuálního prostoru světové internetové sítě a akce je ovlivnitelná vstupy jejích uživatelů – potenciálních spoluautorů. Interaktivní mandala, zpřístupněna na webové stránce, umožňuje procházet jednotlivými příběhy libreta a libovolně sestavovat jejich sled i výslednou konfiguraci díla. Jeho otevřená forma se tudíž rozptyluje do mnoha manifestací, jež se můžou značně lišit od scénického provedení v divadle a o nichž se autor ani nemusí dovědět. Dílo tak žije množstvím virtuálních životů – veřejných i intimních – co dokonale korespondují nejenom s autorovou koncepcí tzv. ,propoziční‘ 
hudby, podle níž úloha hudebního tvůrce spočívá ve vynalézání a navrhovaní kognitivních hudebních modelů a jejich následném rozvíjení v konkrétních zvukových provedeních, ale též se známou tezí Rolanda Barthese, který kdysi nechal umřít autora a místo něho promlouvat kód. Různorodé jsou též lokalizace – geografické, historické i virtuální – jednotlivých příběhů: v ,prvním‘ se současné prostředí amerického velkoměsta proplétá s dobovými reáliemi poetek Elizabeth Barrett Browningové a Emily Dickinsonové, v dalším týmu meziplanetárních archeologů odhaluje tajemství rukopisů v jeskynní knihovně na hedvábné stezce v Číně, jiné se odehrávají mezi prodejnou potravin a milánským Dómem či v myšlenkovém světě vědce, snažícího se dokázat existenci Boha, a v jednom dokonce protagonisté příběhu splývají s reálnými návštěvníky divadla Redcat, kde se hraje. To vše i mnoho jiného se děje proto, aby skončilo v obludné světové síti internetu, nadčasové hypertextové knihovně s nespočetným množstvím vstupů, stezek a výstupů, kam má přístup kdokoliv. I o této opeře apertě platí vesměs to, co její autor kdysi řekl o svém cyklu On Being Invisible (O neviditelném bytí): je to „sám se organizující, dynamický systém, jehož název odkazuje na úlohu jedince v rozvíjejícím se, dynamickém environmentu, který se rozhoduje kdy a jak být vědomým iniciátorem akce a kdy jenom umožnit vlastní individuální, vnitřní dynamice rozvinout se spolu a v rámci makroskopické dynamiky systému jako celku.“ To již ale nepromlouvá Rosenboom- 
senzitivní umělec, nýbrž Rosenboom- exaktní vědec, jehož intermediální identita se nevztahuje pouze na přesahy a fúze mezi (kdysi) rozdílnými uměleckými druhy, ale též mezi rozdílnými symbolickými formami, které se v intuitivně- exaktní refl exi světa vhodně doplňují bez ohledu na klasifikace a hierarchizace společenských institucí. Jeden z průkopníků interaktivní hudby David Behrman kdysi přirovnal nové médium ke sportovním zařízením – bicyklu anebo plachetnici: „Design je sice velice důležitý, ale všechny zážitky z jízdy na kole či plachtění nelze předvídat ani ovládat…“ Zdá se vám Behrmanovo přirovnání nemístné? Nuž, paradigmata se mění ve všech oblastech a jejich změny přinášejí stále větší překvapení. Věda a technologie ovlivňují umělecké strategie a mění též charakter mnohých sportovních disciplín. Umění a sport, ještě donedávna nesrovnatelné aktivity, můžou mít najednou k sobě docela blízko. Ptáte se, proboha, v čem? „Všechny nové sporty – surfing, windsurfing, deltaplán…,” odpovídá za mne Gilles Deleuze, “využívají připojení k již existující vlně. To už není začátek jako východisko, je to jisté uvedení se na oběžnou dráhu. Základní rozdíl je v tom, že už nejde o to, být původcem úsilí, nýbrž o to, nechat se unášet pohybem velké vlny, sloupcem stoupajícího vzduchu, o to, dostat se mezi.“ Samozřejmě, počítače můžou umění opravdu pomoci a často to i dělají. Nedokážou však za umělce myslet (ačkoli to tak, bohužel, v praxi nejednou vypadá). Počítač se, na rozdíl od samočinného lidského mozku, neobejde bez naprogramovaného algoritmu. Dokáže sice dokonale imitovat, bravurně kombinovat, virtuózně variovat a bleskově reagovat, nedokáže se však sám (bez programu) zmýlit. Mezi myšlenkou či intuitivní reakcí a její zvukovou realizací se toho může udát skutečně hodně. Jde o to, dostat se mezi a potom už stačí nechat se unášet pohybem již existující vlny! David Rosenboom se jí nechává unášet docela rád a jeho bravurní balancování na jejím hřbetu způsobuje očividně rozkoš jemu i jeho posluchačům-divákům. Ti se navíc mohou k AH! opeře no-opeře připojit přes internet (http://ah-opera.org) a užívat si výhody jeho dynamické nehierarchické struktury.
Foto archiv