V předtuše, že by něco takového mohlo nastat, uzavřel jsem recenzi alba Queens & Kings (UNI 5/08) předpovědí: „Tenhle projekt vejde do dějin.“ Společná nahrávka a koncerty rumunských Fanfare Ciocarlia s hostujícími hvězdnými romskými zpěváky už teď aspirují na událost letošního roku. Evropou kočující Romy navíc bůhvíkdo obdařil schopností muzikantsky zpustošit navštívená města nekompromisností tornáda. Jak říkají Monty Pythoni: „Španělskou inkvizici také nikdo nečekal.“ Queens & Kings uzavírali nedávný festival v německém Rudolstadtu a přestože jsem už leccos zažil, trhal jsem sebou na nádvoří místního hradu a protíral si oči. Dvouapůlhodinové nasazení v totálně zběsilých rytmech zkrátka předčilo všechna má očekávání. Fanfare Ciocarlia s francouzskou trojicí Kaloome nikoho nešetřili a vždycky když zpomalili, jednalo se vlastně o trik, protože v tu ránu udeřili s ještě větší vervou. Na pódium postupně vcházeli fenomenální zpěváci: Bulhar Jony Illiev, Maďarka Mitsoura, makedonská cikánská královna Esma Redžepova, Florentina Sandu, vnučka Nicolae Neascu, zakladatele Taraf De Haidouks, nebo Sabrina Romeo z Kaloome, kdy její kolegové Antoine ,Tato‘ Garcia a Christy Mailhe drhli kytary po vzoru těch nejrychlejších fl amenkových mistrů. Náladu, že by ,jeden pustil cikánskou stařenu sednout‘ kazila ovšem smutná událost, několikrát všemi připomenutá: 8. června nás ve svém rodišti – srbském městě Nis – nečekaně navždy opustil patriarcha romských zpěváků Šaban Bajramovič, pravděpodobný autor nesmrtelné písně Djelem Djelem, neoficiální hymny Cikánů celého světa. S Queens & Kings vystoupil několikrát, plánované letní turné pro těžkou nemoc už musel ovšem vzdát.
V Titově Jugoslávii Šabanu Bajramovičovi přezdívali všelijak: Elvis Presley v blátivých botách nebo srbský Frank Sinatra. Bohémský potetovaný gentleman se zjizvenou tváří chodil v bílém obleku, z úst mu svítily zlaté zuby a jezdil zásadně mercedesem – tedy když ho zrovna neprohrál v pokeru. Drogy nebral, bez láhve kořalky v kapse saka se ale nikdy neobešel. Vzpurný, s ničím si hlavu nelámající Rom proslul nespolehlivostí: předem nasmlouvané vystoupení klidně prospal na hotelovém pokoji; pozvali ho do Vídně, všichni se třásli štěs tím že ho uslyší, jemu však někdo řekl o nedaleké cikánské svatbě, on skočil do taxíka a prozpíval s přáteli celou noc. Společenské akce vyhledával víc než koncerty, rád zpíval v barech a kavárnách. Pro jeho nádherně baladický soulový hlas, v němž se mísily vlivy vesnické cikánštiny, balkánského blues a kubánské salsy ho milovali Romové i gadžové široko daleko – když se vracel z Říma, naložili mu prý do mercedesu zlata, že se sotva rozjel.
Bajramovičův životní příběh je na knihu. Vypráví se o něm také spousta legend, například že zapomněl, kolikrát byl ženatý a děti rozeseté po celém Balkáně přestal počítat. Pravda je ta, že měl pouze jednu manželku – o sedmnáct let mladší Milicu – a čtyři dcery. Narodil se 16. dubna 1936 v srbském městečku Nis, poblíž bulharských hranic. Brzy osiřel a rodiče mu nahradila ulice. Školu opustil negramotný už po čtyřech letech. Když chtěl během vojny napsat dopis své milované, nezbylo mu než dezertovat. U vojenského soudu si pak pustil pusu na špacír, že ho v armádě stejně nikdo neudrží, takže místo třech let dostal fl astr šest a půl. Strávil ho v Titově koncentračním táboře pro politické odpůrce a těžké zločince na pustém ostrově Goli Otok. Vězení pro něho ovšem představovalo univerzitu: naučil se tu číst i psát, přečetl spoustu knih a věnoval se oblíbenému fotbalu (mrštný brankář řečený Černý panter) a prošel bitkami na nože (odtud ty jizvy). Co je však podstatné, na Goli Otok započala Bajramovičova hudební kariéra. Geniální zpěvák s takřka absolutním sluchem tu s vězeňskou kapelou prozpíval trest s repertoárem od Louise Armstronga, Franka Sinatry nebo Nata Kinga Colea. Hráli i spoustu kubánské, španělské a mexické hudby.
První album vydal v roce 1964; do počátku války jich natočil dalších dvacet, singly nepočítaje. Napsal okolo sedmi set písní a nebylo v Jugoslávii obdivovanějšího zpěváka. S kapelou Black Mamba koncertoval jak doma, tak po celé Evropě. Zvali ho Tito i Džaváharlál Nehrú s Indírou Gándhíovou.
Po Titově smrti v roce 1980 Bajramovičova sláva upadla. Diktátorovi nástupci Romy moc nemuseli a zpěvák zajížděl spíš do Vídně a italského Milána. S počátkem války se pak z veřejnosti vytratil úplně; po celou dobu, a vlastně i po jejím skončení nikdo netušil, kde žije. Dragi Šestičovi, redaktorovi válečného rádia a producentovi skupiny Mostar Sevdah Reunion dalo měsíce práce, než Sabana Bajramoviče na území rozpadlé Jugoslávie našel. Vznikly tu nové státy, hranice, nastaly nové pořádky – a těm Bajramovič nerozuměl; neztotožnil se s nimi. Pozornost nevěnoval ani nakladatelským smlouvám a právům: když Bregovič s Kusturicou ve svých fi lmech použili jeho skladby (sice kosmeticky upravené, přesto jasně Bajramovičovy), mrzelo ho to, nicméně teprve na radu přátel požádal Bregoviče o autorské vyrovnání. Skladba Mesečina zůstala Mesečinou, každý už ale věděl, že se jedná o převzatou Bajramovičovu píseň Djeli Mara. Naleznete ji na albu Mostar Sevdah Reunion presents Šaban Bajramovič (World Connection, 2001). Producent Dragi Šestič na něm shromáždil většinu perel ze zpěvákova letitého repertoáru, včetně Jasminy, Djelem, djelem a Opa cupa (tu natočil i náš Gothart). „Šabanův unikátními barvami odstíněný hlas kombinuje bolest alžírského raie s oduševnělostí portugalského fada do podoby balkánského cikánského jazzu naplněného subtilní poetikou připomínající symboliku Chagallových obrazů,“ dočteme se v dobovém tisku. Nahrávka představila Krále cikánské hudby (tak zněl jeho oficiální titul věnovaný Indírou Gándhíovou) světu – se Sevdah Mostar Reunionem dokonce koncertovali v USA – on sám ale zůstal stejný. Žil ode dne ke dni. Vše co dokázal, by jiní proměnili v miliony dolarů, on zemřel prakticky v bídě.
Těsně předtím s Šestičem natočili další krásnou desku, skromně nazvanou Šaban (Snail Records, 2006), aniž by tušili, že se jedná o závěť se srdcem těžce nemocného zpěváka, o němž bosenský novinář Mladen Hlubna napsal: „Říká se, že před žijícími lidmi by se neměla sklánět hlava a padat na kolena. V případě Šabana ale učiním výjimku.“
