Pražské kvarteto SPB je podivná kapela. Podivná v tom nejlepším slova smyslu. V mnohém tradiční, ale častěji čeřící stojaté vody tak, jak to málokdo z jejich kolegů umí. 
Jiní často o experimentech a alternativním hudebním přístupu pouze hovoří, tady se rovnou koná v praxi. Výsledkem je osobitá záležitost, nejen zvukově překvapující a neotřelá, ale i zcela otevřená všemu, co ji může ovlivnit. A tak svou podstatou se nejen neustále vyvíjející, ale také zaručeně odpudivá pro hudební konzumenty, kteří potřebují jasně nalinkované osnovy. SPB je bezesporu soubor z hudebního podzemí, který ale zároveň bourá zažité představy o stagnaci českého undergroundu, živořícího si na malém plácku s totemem v podobě Plastic People. A spojuje v sobě přístup mnohých scén, které se jinak od sebe tak rády izolují – ať už to jsou výboje experimentální elektroniky, reakce na alternativu ve smyslu interpretů Rock In Opposition, industriál či crazy úlety české nové vlny.
Mnohé napovídá už zakládající personální obsazení baskytara – zpěv – saxofon. Basista Josef Jindrák je prototypem hudebníka, kterému nic nespadlo z nebe, nemá od počátku ve všem jasno, a ke svému hudebnímu názoru urazil dlouhou cestu plnou pokusů a omylů. Saxofonista Roman Plischke je naopak klasicky vzdělaným hudebníkem, v minulosti aktivním v natolik etablovaných seskupeních jako jsou Oswald Schneider či Zapomenutý orchestr země snivců. Mezi nimi stojí ani ne zpěvák jako spíš deklamátor Jakub Žid, charismatický už svým zjevem, doplňující hlasový projev řadou bizarních chřestidel a perkusivních nástrojů. Krátce po svém vzniku na přelomu minulého a tohoto desetiletí ještě své zvukové možnosti rozšířili použitím elektronických samplovaných smyček. Ty nesuplují bicí, ale spíš přidávají další znepokojivou zvukovou rovinu. V této podobě tria se prezentovali na přehlídce objevů Malá Alternativa 2000 nebo na podobně orientované soutěži Open festival v roce 2002, po které se za odměnu koncertně podívali do Dánska. Ještě předtím jim ale na značce Black Point Music vyšlo oficiální debutové album Nic se nestalo. Poté, co Roman Plischke přibral k dechovým nástrojům i kytaru, nejvýraznější změnou bylo přijetí čtvrtého člena Romana Kollinera, který po svém odchodu z industriálních noisařů Děti deště posílil sestavu SPB na konci roku 2003. Samplované smyčky zůstaly zachovány, ale rytmická posila v podobě preparované bicí soupravy, ve které klasické bubny doplňují industriální perkuse, je neoddiskutovatelná. Již spolu s nimi skupina nahrává další CD, vlastním nákladem zrealizované minialbum Acta philosophica et physica, Volumen II na texty světových filozofů. Ještě aktuálnější podobu zachycuje pak letošní Předvoj armády monster, právě vydaný na lounském labelu Guerilla. 
Syrovost a surovost – to jsou dvě důležitá slova. Třetím pojmem do trojúhelníku charakteristiky je pak svébytný humor. Neprvoplánový, osobitý, často ironický i suchý. A kouzlo Skrytého půvabu byrokracie tkví právě ve spojení jmenovaných tří ingrediencí. SPB jsou úderní a syroví už jen tím, jak na dřeň podstaty obnažují svou tvorbu, zbavenou nánosu obvyklého přibližování se posluchači, případně rovnou podbízení se. Hrubá jednoduchost je tu základním stavebním kamenem i demonstrací toho, že jednoduché nerovná se automaticky hloupé. Stejně jako jsou i praktickou ukázkou faktu, že zhudebňované texty nemusejí být zrovna poezie. Ostatně na webových stránkách jiných skupin obvykle čistě informativní sekce textů písní patří na webu SPB k tomu nejzajímavějšímu čtení. Hravost, s jakou se potkáte na koncertech tohoto souboru, je půvabným protikladem snažení mnohých kolegů, s vážnou tváří tvořících velké umění. Stojí za to si ji užít.
Foto archiv