„Lidi říkají, že mi někdy nejsou schopni porozumět, ale oni nejsou spíš schopni se do našich písní vcítit – vždyť v nich není jen zábava, ale především zkurvený životní situace. A někdy se do nich dostane opravdu všechno: lidi, příbuzenský vztahy, milenci… Je v tom mé povědomí, když píšu…“
Kat Bjelland
Ve středověku by trojici děvčátek z americké skupiny BABES IN TOYLAND asi upálili na hranici jako čarodějnice. Proč? Stačí si jen poslechnout jejich uječený drásavý zpěv, hlučné skřípající kytary a nezkrotné tepy rachotících bicích, jež se ženou někdy rychleji něž divoká jízda kalifornských provokatérů Dead Kennedys. Babes In Toyland jsou zkrátka synonymem pro pekelně uřvaný rock, který kapelu řadí někam mezi Sonic Youth (však s nimi také jezdí na společná turné), Husker Du, holčičí formace UT, L7 a Hole, ale především mezi skupiny nahrávající na značce SubPop. Ovšem ještě drastičtější a provokativnější než hudba jsou texty: Jejich hlavní náplní je totiž sexuální tematika. Ovšem žádnou romantiku, krásu a něžnost od těchto tří neviňátek nečekejte, spíš si představte nemilosrdný cynismus, jenž se snoubí s poněkud vulgární nesentimentálností. O lásce a milování Babes totiž zpívají takovým způsobem, že by to k dobrovolnému celibátu patrně přimělo i Terezu Orlowski: „Vyvrhni mé srdce/ a roztáhni mi nohy…“ vřískají v písničce Vomit Heart. V jiné skladbě zase popisují krvavé, ulomemé končetiny jedné dívky, která v závěru překvapena konstatuje: „Panebože, tak tohle je tedy to zamilování?“ Babes In Toyland je zkrátka brutální, orgastické delirium podmalované nervním, neurovnaným a eruptivním kytarovým rockem. Melody Maker dokonce jejich první album označil za „jeden z nejdrásavějších hudebních exorcismů roku 1990“, ale především za „nádherný debut předních minneapoliských hlasatelů no wave“. Přidrzlá kůzlata, jejichž prudké, krátké a přímočaré písničky působí jako propustka do psychiatrické léčebny, se dala dohromady již před čtyřmi lety v Minneapolis. Ironičtější název (Děvčátka v zemi hraček) si blonďatá, modrooká kytaristka a zpěvačka Kat Bjelland, černovlasá basistka Michelle Leon a henou odbarvená bubenice Lori Barbero opravdu nemohly dát. Jejich země hraček skutečně není světem, v němž se v růžové vaně koupe dětská kurtizána Barbie. S hraním měla dřívější zkušenosti pouze Kat, i když rockovou hudbu nadšeně poslouchaly všechny tři – a jakou jinou, než newyorský punk a no wave. Až do roku 1990 o Babes hudební svět nic moc nevěděl – na trhu se objevilo jen pár bezvýznamných singlů. Radikální zlom však nastal poté, co Babes nahrály na své debutové album SPANKING MACHINE jedenáct písniček, které v sobě míchaly „comicsové násilí s ječivým zpěvem a strnulou kytarou“. Kritikou i posluchači velmi kladně přijatá deska sice nevyniká zvlášť oslnivými a výraznými melodiemi a působí trochu jednotvárně, zato ji však nahrály tři rockerky s horkými hlavami i krví, z nichž sálá ohromná živočišná energie (viz skladby Never, Doog, Lashes). Z desky se na posluchače doslova valí kruté, eroticko-epileptické záchvaty. Možná že by podobně zněly Throwing Muses, kdyby Kristin Hersh nasadili svěrací kazajku a zavřeli ji do blázince.
Hned úvodní Swamp Pussy působí znepokojivě a děsivě. Zničující Pain In My Heart, v němž se ve vlastní šťávě smaží smutní milenci Kat, zní jako „nejdrahocennější klenot na světě, jenž je drahocenný právě proto, že je zbavený lesku svou vlastní krásou“. Hysterický ryk v Dust Cake Boy představuje vrchol sebevražedného šílenství na celé desce. Vrcholem hudebním je pak výtečný epilog Fork Down Throut, jenž připomíná gradující kolotoč „litánií nenávisti a znechucení“. Deska zkrátka pojednává o zborcených vášních, divoce vzrušených citech, o prapodstatě všech špatností, ale i o zoufalém rozhořčení soucitu a vykřičené bolesti. Jak výstižně napsal New York Times, Babes In Toyland jsou „nejiepší, když ječí o svých bývalých klucích“. A Kat k tomu dodává: „Všechno je to míněno vážně! Ale svým způsobem je to taky zatraceně veselé!“
Zatraceně veselé jsou i kocenrty Babes, které připomínají svou jiskřivou atmosférou nejlepší časy punk-rocku. A pohled na tři malé čarodějničky na pódiu je opravdu úchvatný: Zatímco bubenice Lori stále pokládá své nohy na mikrofony, basistka Michelle během vystoupení zdatně bojuje s obsahem láhve whisky. A mezi nimi ve vysokých botách stojí pištící Kat, která se proměňuje v hrůzostrašné monstrum. A když koncert skončí a publikum nadšením šílí, odjíždějí tři děvčátka svým Babesmobilem (v němž občas přespávají ve starém a špinavém spacím pytli) někam za společnými nákupy, aby si vybraly ty nejzajímavější boty a nejvýstřednější punčocháče… Holky se zkrátka nezapřou! „…její jméno je Mary/ Byla na poloviční cestě do mého náručí/ Napůl předstírala velkou bolest/ a pak se okouzlena odebrala na toaletu a zkurvila tam sama sebe/ Ze svých očí vystřelila zlaté a svaté perly/ a pak přišla bolest…“ Těmito šílenými vizemi začíná brilantní skladba Catatonic, otevírající výtečné minialbum Babes In Toyland nazvané TO MOTHER, které vyšlo u firmy Twin/ Tone v polovině loňského roku a suverénně obsadilo první místo v nezávislém žebříčku. Na obalu desky vidíme obrázek matky Kat, když byla ještě děvčátko, protože album je věnováno jí. Podle Melody Makeru je To Mother „vitální, zuřivá a vášnivá deska, plná maniakálního popu, který vychází z hlasitosti a rychlosti“. Ale když posloucháte pozorněji, za decibely objevíte ukryté temné citové hloubky a uslyšíte také „děsivé ozvěny svých vlastních nočních můr“. To Mother je deska o ošklivosti, úzkosti, deziluzi a nenávisti. Minialbum otevírá zběsilý feministický hardcore Catatonic, v němž Kat melodicky zpívá (!) schizoidní veršovánky typu: „Raz, dva, tři, čtyři, pět/ jsem ráda že nejsi naživu…“ Většina skladeb je charakteristická „šíleným tryskem bicích a přiškrceným vřískotem Kat Bjelland, jejíž kytara škrábe neuspořádaná poselství, jako když utíká od nějaké nevýslovné hrůzy, o níž ví, že jí stejně nadlouho neunikne“. Skladba Ripe připomíná jakýsi skok do vlaku plného přízraků. Vrchol desky patrně představuje touhou vybičovaná písnička Primus, kterou civilním hlasem zpívá bubenice Lori. Její umrtvená hysterie v hlase, jež je rozhodně zajímavější než projev v jednom kuse vřeštící a ječící Kat, se utápí v ohnivé kytarové bouři a procítěně vypovídá o nedodržených slibech, krvavě červených růžích a zlomených srdcích: „Chci tě tak jako ty mě – Hned teď – Černé na bílém, ksakru nevidíš tamhlety černé mraky, co se drží nad tebou i mnou a chystají se nás zabít? Copak to nevidíš? Tvá láska mě nakazila jako prudká ošklivá nemoc, tvá láska mě dočista postihla“. Největším překvapením desky je však závěrečná romantická, něžně tklivá instrumentálka The Quiet Room. Jemná, křehká a průzračná skladba působí po všech těch předcházejících hrůzách jako očištění. Že by ty malé ďáblice měly v sobě přece jen kousek zasněného dívčího srdce, i když se ve svých písničkách soustřeďují výhradně na ty nejhorší „traumaticky zfakované“ situace v životě? Kat však vysvětluje proč: „Když se máte dobře, nesoustředíte se na očištění sebe sama. Naše písničky jsou zkrátka jako návštěva kostela – nebo tak něco…“