Japonští pianisté sice znají a leckdy vyznávají americkou i evropskou hudbu a jsou jí do určité míry ovlivněni, ale přetvářejí si ji ke svému obrazu. Tak je tomu zejména s těmi, kterým učaroval jazz, především free jazz, a improvizace. Jestliže se zamýšlíme, zda v jejich projevu hraje podstatnou roli odezva japonské hudby tradiční, nemůžeme to sice vyloučit, nicméně větší podíl na jejich profilování má osobitost, bytostný přístup k hraní, svéráznost tohoto přístupu. Alespoň dva doklady: Satoko Fujii, která osciluje mezi Japonskem a Amerikou, diriguje orchestry takzvaně východní i západní, přitom přesvědčivě zvládá širokou škálu klavírního projevu od komorní odevzdanosti po hříčky s kolegy, které můžeme považovat za enfants terribles. (A je velká škoda, že tato výrazná klavíristka dosud nehostovala v České republice.) Příklad druhý (za mnohé ostatní): bouřlivák Yosuke Yamashita, vyznavač freejazzové bezbřehosti (viz jeho desku Ghost of Albert Ayler), který dokázal na někdejším pražském jazzovém festivalu téměř zdemolovat piano.
Klavíristka a skladatelka Yoko Miura, narozená v Ogikubo, Tokyo, patřící k mladší generaci, absolvovala mezi svým pátým a osmnáctým rokem sice klasické hudební vzdělání, když však začala poslouchat jazz, pocítila v něm nesmírnou inspiraci. Mezi její favority patřili Thelonious Monk, Paul Bley a Eric Dolphy, přičemž ohlasy obou zmíněných klavíristů v její hudbě můžeme zaslechnout podnes. Samozřejmě ji ovlivnila i domácí scéna – jak její bezprostřední učitelé freejazzová pianistka Masahiko Sato a ,básník klavíru‘, překračující hudební žánry, Takashi Kako, tak multiinstrumentalista a organizátor kolektivních improvizací Takehisa Kosugi, jehož workshopu se zúčastnila, nebo Yoshio Suzuki, který měl za sebou americkou zkušenost se Stanem Getzem, Artem Blakeym, Sonnym Rollinsem a dalšími a u kterého studovala privátně.
Už od počátku se nechtěla spokojovat pouze s domácí scénou a s japonskými kolegy. A tak se své první album Dialogue rozhodla nahrát v New Yorku s hráčem na bicí nástroje Mattem Wilsonem a uskutečnila to 10. září 2001 v Systems two Studios. Příznačné je, že na tomto CD najdeme vedle tří kompozic skladatelky v rozsahu necelých šesti až devíti minut i rozlehlou improvizaci (31,49 minut), která oběma hudebníkům poskytla možnost svobodného rozletu. Vzájemné porozumění s Wilsonem bylo natolik očividné, že Miura bubeníka přizvala k hostování na svém sólovém albu CIELO, natočeném v témže studiu o tři roky později, a to ve dvou skladbách z devíti. Zatím ojedinělé zůstalo hudební ztvárnění filmu Throat v roce 2003.
Další kontakty klavíristka navázala ve Švýcarsku, kde v roce 2002 hrála v Bernu s basistou Paedem Concou a perkusistkou Margrit Rieben, k nimž při další návštěvě, která se proměnila v turné nejen po Švýcarsku, ale i po Německu, Holandsku a Itálii, přibyl saxofonista a klarinetista Hans Koch. Kvartet se nazýval Tsuki, stejnojmenná deska, která pak vyšla v roce 2005, však byla nahrána pouze evropskou trojicí, ovšem se vzpomínkou na japonskou spoluhráčku, která už předtím odcestovala domů.
Evropa ji očarovala natolik, že se do ní v ročních rozmezích opětovně vrací, tak roku 2006 byly jejími zastávkami Curych, Bern, Biel, Ženeva, St. Etienne a Paříž, o rok později navštívila výhradně Francii (Nime, Bordeaux, Mets, opět Paříž), kde jejím partnerem byl dadaistický vokalista Yuichi Kishino, od května do července 2008 podnikla pod názvem La Veuve Mustache pouť po Holandsku, Belgii, Francii a Velké Británii, v témže roce uspořádala Improvised Concert ve Francii, Švýcarsku a Itálii (v Boloni v takzvané noci Mopomoso hrála spolu se Stevem Beresfordem, Johnem Russellem, Simonem H. Fellem, Philippem Wachsmannem, Ursem Leimgruberem nebo Michelem Donedou), a na podzim 2009 koncertovala převážně ve Francii, jednou ze zastávek na této cestě však byla i Praha, konkrétně vystoupení na festivalu Alternativa 09 v Kaštanu, kde hrála s bubeníkem a perkusistou Arnaudem Benoistem. Tento koncert patřil k vrcholům festivalu a kdo slyšel Benoistovy jiné nahrávky, na nichž dochází až k neskutečné hlukové vřavě, musel obdivovat, jak si ho pianistka ,přivlastnila‘ , jak usměrnila jeho projev, aniž nějak omezila jeho ekvilibristickou nápaditost. Mezitím ovšem vyšly i další desky (kromě jedné výtvarně řešené s barvitou, až dětskou jemností ilustrátorkou Yoko Taniguchi) – A bientot!, na níž pianistce nesekunduje hudebník, nýbrž malíř Isao Makino, který se její hudbou inspiruje výtvarně (většinou tomu bývá naopak, skladatel vychází z předložených obrazů), Salut, kde byl jejím partnerem kontrabasista Yutaka Kaido, a The Way The Wind Blows, na níž se podílí saxofonista Yoshihiro Goseki. Existují však i záznamy z koncertování, například doklad večera v tokijském podniku Next Sunday (2008), kde po jejím boku účinkuje perkusista Tetsu Nagasawa, dvě improvizace, které se v roce 2009 odehrály v tokijském klubu Violon, na nichž objevíme nejenom zmíněného Arnauda Benoista, ale i trombonistu Toshihira Koikea (viz recenzi v UNI 11/2009), nebo nahrávka z G. I. O Festivalu v Glasgově (2009), kde klavíristka vystoupila nejenom jako sólistka, ale i v duu se saxofonistou Raymondem MacDonaldem, známým především z Glasgow Improvisers Orchestra.
Ale kdybychom nahlédli na internetové stránky, mohli bychom na nich vyslechnout ukázky ze spolupráce s hudebníky dalšími. Jsou to například vokalistka Aoi Suzuki, houslisté Aki Nagano či Kazuya Takeda, saxofonista Ken-ichi Matsumoto, perkusista Tamoo Nagai, basista Yutaka Kaidou a další. Většinou však jde o formát dua, méně už tria. Miura však zůstává otevřena i dalším šancím, ve svém líčení evropské cesty si například pochvaluje, že musela hrát naráz na dva klavíry, z nichž jeden byl zvukově upravený.
Když Yoko sledujeme při koncertu, shledáváme, jak variabilní jsou její přístupy. Její hudba se ztichle a plaše odkudsi vynořuje, ona sama se pak do ní vnořuje se stále větší vehemencí, používá i nitra klavíru, ne však nadbytečně, vlastně pouze doprovodně, přizpůsobuje se svému eventuálnímu spoluhráči, zároveň si však dokáže jeho nasměrovat podle svých improvizací. Někdy se zdá, jako by odhazovala právě použité tóny, aby je mohla nahradit dalšími. Její hudba chvílemi pouze ševelí, jindy zurčí, někdy je blíž komorním záležitostem, jindy jazzu, zazní v ní monkovská variace, ale okamžitě se promění v něco jiného, odlišně hledačského. Neváhá využít pauz, aby více zdůraznila napětí, je však zřejmé, že se v tomto rozmezí improvizátorka pohybuje naprosto svobodně, necítí se vázána jakoukoli řeholí, nepředvádí se ani nedemonstruje svoji hráčskou cudnost. Spíše kombinuje nabízející se šance, dokáže ,obrátit na čtyráku‘, což znamená, že uprostřed zadumanosti převrátí pomyslný list a vydá se za vidinou radostného vzletu, z jemného a jakoby váhavého preludování přejde až do hlukového zabouření. Každopádně v jejím projevu nenacházíme stopu nucenosti, předpojatosti, úsilnosti – vše vyplývá jako samo sebou, jak na deskách, tak při koncertech. Dokládá, jak byla pozvána na jednu ze svých evropských cest: hudebníci, kteří turné připravovali, slyšeli její album CIELO, a tak ji přizvali, protože usoudili, že ,nezkazí partu‘. Nedivím se, neboť toto album je natolik uhrančivé a různotvárné – od waltzu po vánoční song, že posluchače vždy znovu zláká k poslechu. Nedejme se tedy mýlit zdánlivou plachostí a ostýchavostí, pod touto schránkou pulzuje nesmírná energie, a tou vyzařuje většina pasáží (nejen) tohoto alba.
Yoko Miura si na weblogu píše jakýsi deník pro své fanoušky. Rekapituluje v něm nejen svá turné, nýbrž i osobní pocity a tužby. Vzpomíná tu na své mládí a píše, že se ráda navrací do míst, kde tehdy žila, jako by tu chtěla najít hlubinu bezpečnosti, zaznamenává tu i svá odhodlání nebo rozhodování. Například: „V tomto roce se pokusím navázat na rozličné možnosti z bodu, k němuž jsem dospěla v roce minulém. Jsem odhodlána vydat ze sebe to nejlepší, abych to uskutečnila, kousek po kousku, chci přitom využít všechen svůj čas a mít z toho potěšení.“ (22. ledna 2009) Novoroční předsevzetí? Myslím, že jde o něco podstatnějšího. Mohla by se například vzdálit ze své země na půlroční turné, kdyby jí toto odhodlání nepůsobilo radost, kdyby si neuvědomovala, kolik zkušeností přitom může získat? Kdy? Třebas právě nyní. Na hudební pouti, jejíž součástí byla účast na pražské Alternativě, je totiž už od září, a do Tokia se nevrátí před únorem.
Diskografie:
Yoko Miura & Matt Wilson: Dialogue (2001, 2003 YokoPia Music)
Yoko Miura featuring Matt Wilson: CIELO (2004, 2007 YokoPia Music)
Yoko Miura & Isao Makino: A bientot! (2008 Intermusic)
Yoko Miura & Yutaka Kaido: Salut (2008, 2009 Intermusic)
Yoko Miura & Yoshihiro Goseki: The way the wind blows (2009 Intermusic)
http://yokomiura.main.jp