Do skladeb většiny severočeských hudebních seskupení (podobně jako u těch z Ostravska – a obzvlášť tvořených těmi, kteří si ještě ,užili‘ minulého režimu) se vždy promítal vliv tamní neradostné reality. 
Ekologická bezútěšnost podpořená průmyslovým prostředím, kde těžba uhlí měla vždy přednost před lidskými osudy, i prostá přítomnost nedalekých hor jako odvěkého symbolu nesnadného živobytí, se pak skoro vždy odrazila v nepříliš radostném vyznění. Vyrovnané a dospělé písničky mostecké čtveřice Zdarr jakoby se tomu všemu ve vší přirozenosti vzpíraly.
Kapela sama sebe charakterizuje jako „otevřenou akustickou fúzi“, a ačkoliv to asi je míněno s určitou ironií, vystihuje to podstatu velmi přesně. Žánrový rozsah je opravdu široký, v repertoáru najdeme jak tradiční pojetí, tak i nápadité experimenty, křehkost i hospodské dryjáčnictví. Nezvyklé nástrojové obsazení (dva akordeony, dechy a perkuse) dovoluje přeskakovat od niterného šansonu, přes waitsovské reminiscence zaplivaných putyk, až někam k ruským častuškám, a to se zastávkami v karibských či středomořských barech. Jakýsi průsečík mezi world music, alternativou a folkem. Přirozené muzikantství tu na druhou stranu nepůsobí ani teatrálně okázale, ani jako únik a vylhaní se z nechuti k elektronikou prodchnuté hudební současnosti.
Vznikli na podzim roku 2000, ale už tehdy nešlo o žádné začátečníky, neboť hned polovina členů prošla již předtím například Laurou a jejími tygry v jejich nejslavnějším období. Od počátku působí ve stálé sestavě (název je tvořen počátečními písmeny jmen členů), jen perkusista se přidal o něco později, a i přes určitou nenápadnost a problémy 
pořadatelů s jejich zařazením, do dnešního dne odehráli téměř tři stovky koncertů. Krásným důkazem jejich stylové ,antidogmatičnosti‘ je zároveň úspěšná účast v soutěži Bigbítová Mlejnice, přehlídce Malá Alternativa i ocenění na folkovém festivalu Zahrada, stejně tak jako fakt, že vystupují v malých hospůdkách, ale neztratí se ani na velkém pódiu festivalu. Postupně – vždy na značce knižního vydavatelství Hněvín – vydali krásnými digipacky opatřená alba Zdar (2003), Dar (2005) a konečně do třetice před pár týdny i Pavel (2009). To je zatím po všech směrech nejdotaženější, včetně reprezentativního obalu, který má rozměrově atypický formát knížečky, hostuje na něm mj. i Jana Koubková, a se dvěma předchůdci jej spojuje využití poezie severočeského básníka Pavla Brycze. Ten je ovšem na aktuálním albu poprvé stoprocentním autorem, a tak lze desku chápat i jako nevšední formu jeho autorské sbírky.
Ačkoliv jsou Bryczovy texty slovně hravé a často až rozverné (a blízkost kapely k humoru podtrhují i svérázné ,kroje‘, ve kterých čtveřice vystupuje), silnější jsou paradoxně ve chvíli, kdy zvážní. A právě ono prolínání veselé a optimistické polohy s tou zamyšlenou a něžnou je asi největším plusem vedle stylové všežravosti a otevřenosti k čemukoliv. Obojí je ovšem zároveň i pravděpodobným vysvětlením faktu, proč se ani po letech Zdarr nejen nestává masovou záležitostí, ale i přes celou řadu přístupných a veselých písniček jen těžko dosáhne stavu obklopení větší množinou skalních příznivců. I když se nelze zbavit dojmu, že například početné posluchače Jablkoně či Trabandu by rozhodně oslovit měla a mohla. Možná bude hrát roli ona neukotvenost, kdy je Zdarr doma všude a tak zároveň nikde. Přesto jeho tvrdohlavá cesta rozhodně za pozornost stojí.