Pavel Richter: „Já jsem Dvouletou fámu poprvé viděl v klubu Na Chmelnici v roce 1982 a hned se mi to líbilo – hlavně písničky, ty jejich improvizace už méně. Bylo to ojedinělé a všechno do sebe dobře zapadalo. Nejdřív jsem je pozval jako předkapelu
na koncert Marno Union v Újezdě nad Lesy. Později, když už nevystupovali, jsem jim navrhnul, že by u nás doma v Hloubětíně mohli nahrát svůj repertoár, aby se to zachovalo. Většinou jsem jednal se Zdeňkem Konopáskem, se kterým jsem potom taky dál spolupracoval – on hodně sledoval, co se v hudbě děje nového a zajímavého. Martin Vik se v devadesátých letech stal členem Švehlíku.“
Dvouletá fáma ve své první fázi existovala skutečně dva roky, 1981–1983. Odehrála asi patnáct koncertů, poslední pravděpodobně 15. května 1983 v Olomouci. Když už nemohla dál pokračovat, zaznamenala v listopadu 1983 dvanáct skladeb, tedy většinu svého repertoáru, v Richterově domácím studiu. Tehdy tam nahrávalo hned několik dalších pozoruhodných souborů: Marno Union, MCH Band nebo Vyšší populár.
Pavel Richter už měl s domácím natáčením bohaté zkušenosti a díky pečlivé produkci zní výsledek až překvapivě dobře. Dvouletá fáma se mohla opírat o velmi dobré instrumentální schopnosti muzikantů, ještě důležitější však bylo jejich osobité koncepční myšlení. Bubeník Zdeněk Konopásek a kytarista Martin Vik měli spoustu nápadů a dokázali vytvořit pestré, vícevrstevné skladby, umocňované podivuhodnou poetikou textů. Nervní zvuk svou úsečnou baskytarou doplňoval Ivan Benda. Křehké, výrazně stylizované, často až dětsky znějící vokály Jany Macháčkové působily na tehdejší rockové scéně naprosto ojediněle.
Zdeněk Konopásek se hledačské tvorbě věnuje dodnes: „Nějak postupně se mi přihodilo, že jsem u bubnování a jiného hraní zůstal dlouho, celoživotně. Což je daleko záhadnější a vzácnější, než že se dospívající mládenec mihne v nějaké kapele. Měl jsem asi štěstí na nejrůznější setkání, která v člověku živí sílu a chuť se neprodejné hudbě věnovat, navzdory všemu. Díky nim mi hraní a poslouchání nikdy nezevšednělo… Zmíním alespoň tři navzájem propojené věci, které z mojí strany přispěly k tomu, že se začátkem 80. let objevilo něco jako Dvouletá fáma.
Za prvé, narodil jsem se v Karlových Varech a tam jsem taky strávil dětství a chlapecké roky. Díky tomu jsem tehdy poslouchal ještě trochu jinou hudbu, než kterou mezi sebou běžně sdílely máničky a která šla pokoutně sehnat na gramodeskových burzách v Praze. Ve Varech se daly naladit západoněmecké rozhlasové stanice i některé televizní programy. Šlo tudíž ve slušné kvalitě slyšet (a někdy i vidět) opravdu ledacos. V prvé řadě nastupující punk a novou vlnu. Nebyly to přitom tří-akordové vypalovačky a barevná číra, co mi imponovalo nejvíc. To jsem spíš miloval The Slits, souputnice Sex Pistols a Clash, které ale uměly být utržené ze řetězu úplně jiným, neopakovatelným způsobem; zachytil jsem počátky The Police a to, jak dokázali na koncertech propojit nebývalý nářez s hráčskou vytříbeností a nejrůznějšími stylovými inspiracemi; obdivoval jsem Elvise Costella, raného Joe Jacksona a především XTC za to, jak uměli snoubit zpěvnost a chytlavé melodie s muzikantskou osobitostí a neokázalostí; učarovalo mi reggae, stavící klasické bigbítové rytmy na hlavu, jak se tehdy prosazovalo a výrazně promítlo do celé té nové vlny… A zároveň jsem vstřebával mnohé další podoby hlučné muziky, od Led Zeppelin a King Crimson až po Residents nebo Captaina Beefhearta, stejně jako lidovou hudbu z Gramofonového klubu Supraphonu.
Za druhé, hrát na bubny jsem se učil sám, a to při poslechu veškeré téhle hudby. Bydleli jsme v rodinném domku a já si postavil svou bicí soupravu hned vedle postele. Pouštěl jsem si hudbu na plný pecky a do toho jsem hrál. Hodiny a hodiny.
Za třetí, začal jsem také hrát s kamarády z okolí, přímo na place. Napřed dost neumětelsky, ale s nadšením: underground jakýsi, jenže už špikovaný duchem punku. Krátká doba, ale důležitá. Po prvním domácím koncertě u nás doma na půdě jsme se zkraje roku 1980 rozpadli. Punkeři opustili undergrounďáky a hned druhý den založili plnokrevnou novovlnnou kapelu. Jmenovali jsme se 3 lydi. Kytara, basa, bicí. Nosili jsme obnošená saka vytažená ze starých skříní a úzké kravaty, střižení vesměs nakrátko, do toho nějaká ta sichrhajcka nebo psí obojek na krku.“
Po příchodu na studia do Prahy našel Konopásek spřízněné muzikantské duše a založili Dvouletou fámu. „Spojení to bylo dost náhodné. Kytarista Martin Vik se mi ozval na inzerát, který jsem v září 1981 vylepoval všude možně v Praze po ulicích. Jana Macháčková (později Viková) se kamarádila s jiným člověkem, kterého ty inzeráty zaujaly. Úplně nakonec jsme k baskytaře sehnali Ivana Bendu, aniž jsme znali jeho dřívější působení v souboru Sdělovací technika. S výjimkou Ivana jsme byli všichni mimopražští. Podobně Pjér Lašéz, který patřil do party jako autor některých textů, a další lidé okolo. Do zdejší hudební scény jsme moc nezapadali, neznali jsme se s ostatními muzikanty. O to víc času jsme trávili spolu, nejen ve zkušebně. Každý jsme za sebou měli jinou hudební zkušenost (Jana ráda dávala k dobru, jak svým angažmá v ,pankové kapele‘ šokovala svoje někdejší parťáky od táborového ohně). Přesto to nějak do sebe zaklaplo, zázračně rychle a snadno. Těšilo mne, že i ostatní si oblíbili nahrávky, které jsem přivezl z pohraničí – Snakefingera, první desky XTC, The B-52’s, Public Image Ltd, Talking Heads a podobně. Jinak jsme ale byli hudební všežravci.“
Z nahrávek se dá odhadnout také vliv tvorby King Crimson z období kolem desky Discipline. Dobře je to slyšet v instrumentálce Symetrická; když ale dojde na zpěv, je crimsonovská nálada vehementně vytlačována pitoreskním zpěvem Jany Macháčkové a bizarními texty Petra Knotka, oscilujícími mezi odzbrojující naivitou a mírnou zvráceností. A pokud bychom hledali ještě jiná muzikantská ovlivnění – třeba závěrečná část skladby Maso v mnohém upomíná na The Residents. Skladby jsou vesměs podepsány kolektivně.
„To společné autorství hudby v našem případě odpovídalo tomu, že písničky vznikaly na zkouškách. Nebylo to tak, že by skladby někdo přinesl hotové a že by si je chtěl autorsky nárokovat. V té době k tomu taky nebylo moc důvodů. Typicky to ovšem vypadalo tak, že jsme se napřed scházeli ve zkušebně dva: kytarista Marťas a já. Spolu jsme vlastně Dvouletou fámu upekli a celou dobu táhli – nebylo náhodou, že po pár letech jsme z původní sestavy zůstali v obnovené Dvouleté fámě právě jen my. Hodně jsme spolu hudbu poslouchali, bavili se o ní, jeden čas jsme spolu bydleli. Někdy se písnička vyloupla z nějakého kytarového riffu, někdy z bubenického nápadu. Teprve potom se skladba dodělávala a nacvičovala s ostatními. Leckdy měl přitom Marťas v hlavě už i part pro baskytaru. Ne vždy se dařilo zahrát ony rozkošné veselé úchylnosti bez chyb, takže jsme museli upravovat. Některé texty jsme měli připravené předem a snažili se je napasovat na hudbu; jindy vznikaly později, dodatečně; a tu a tam zůstaly písně úplně bez textu. Myslím, že se to celé dost rychle proměňovalo – situace v kapele, podoba koncertů a zkoušek, naše hudební tvář. Přitom Dvouletá fáma trvala fakt krátce. Vlastně méně než ty dva roky, protože relativně stálou zkušebnu jsme měli jen asi čtyři nebo pět měsíců. Přišli jsme o ni vzápětí po prvním koncertě v Junior klubu Na Chmelnici. I proto, tak trochu z nutnosti, jsme do dalších koncertů zařazovali improvizované pasáže a další speciální akce. Scházelo nám zkoušení, tedy i příležitost ke skládání dalších písniček. Jak jsme necvičili, přestávali jsme být schopni některé kusy dobře zahrát. Když jsme v roce 1983 natáčeli studiovou podobu našich písniček, kapela už fakticky neexistovala a my jsme se museli ty skladby tak trochu znova učit. Moje oblíbená píseň Dr. Mráček, s textem z dětského časopisu Sluníčko, zůstala nakonec studiově nezpracovaná, neboť už scházela síla ji nanovo secvičit.“
I když byly technické podmínky skromné – nahrávalo se na dva obyčejné magnetofony Tesla B 73 – Dvouleté fáma dokázala nabídnutou možnost velmi efektivně využít: třeba zdvojování kytar celkový zvuk velmi obohatilo. Skupina vždy dbala na propracovanost detailů, tvořila hudbu plnou kontrastů, která prostě potřebuje pečlivou producentskou přípravu. Při srovnání s dochovanými koncertními nahrávkami je rozdíl opravdu znát.
„Bez Pavla by ta nahrávka opravdu nevznikla. ,Byla by škoda skončit s Dvouletou fámou bez jakéhokoli pořádného záznamu,‘ říkal. Spřátelili jsme se, myslím, po společném koncertě s Marno Union, reinkarnací Švehlíka. Tahle kapela nás opravdu nadchla. Jako by ani nepatřila do Česka. Richter pak během nahrávání s Dvouletou fámou působil jako skutečný producent. Nahrávalo se u něj, na jeho přístroje, pod jeho pedantským a přátelsky uštěpačným dohledem. Začal jsem v té době k Pavlovi často chodit na návštěvy. Bavili jsme se o všem možném, poslouchali, zkoušeli něco hrát. Slyšel jsem u něj řadu nových nahrávek, ještě v trochu jiné hudební poloze, než co jsem dobře znal: kapely z okruhu Rock v opozici, Philipa Glasse a minimalisty vůbec, Johna Cage i další hudební experimentátory. Objevoval jsem svět hudby, která se – právě hodně s pomocí magnetofonů – dala dělat doma a docela potichu. To se tehdy hodilo: koncertování bylo na nějakou dobu paralyzované akcemi typu Nová vlna se starým obsahem.
Ještě víc než Pavlův bigbít mne však tehdy učarovalo a ovlivnilo, když hrál s Lubošem Fidlerem a Oldřichem Janotou. Tuhle jejich hudbu dodnes považuji za nadčasovou. Kdybych měl vybrat to nejlepší, co u nás kdy na alternativní scéně vzniklo, volil bych asi právě trio Janota, Fidler & Richter. S Janotou a Fidlerem jsem se díky Pavlovi seznámil, což později vyústilo do úzké hudební spolupráce a přátelství. Několik let poté jsem se podílel na natočení dvou Janotových alb, s Fidlerem hraju pod hlavičkou Noční pták od roku 2011 dodnes. Takže jsem nakonec hrál s celým tím svým oblíbeným triem, akorát postupně, s každým zvlášť, v průběhu mnoha dlouhých let. S Pavlem Richterem se dnes vídám jen sporadicky, ale tehdejší spřízněnost zanechala v celém mém dalším hudebním životě naprosto zásadní stopu. Netýkalo se to jenom mne: Martin Vik, kytarista Dvouleté fámy, hrál začátkem 90. let nějakou dobu s obnoveným Švehlíkem na baskytaru; Pjér Lašéz, textař, byl poté Richterovým spoluhráčem v uskupení Santus Musicus. Bylo to svým způsobem s podivem, jak k tomuhle našemu prolnutí s okolím Pavla Richtera došlo. Na první pohled šlo totiž o dva dost nesourodé světy: generačně, zkušeností i stylem. Ale svou logiku to asi v něčem mělo.“
Když nahrávky osmnáct let po svém vzniku vyšly na CD, François Couture o Dvouleté fámě napsal pro hudební server All Music Guide: „Hráli složitě vystavěné novovlnné písničky, které lze řadit někam mezi Talking Heads, Pere Ubu a Art Bears. Nahrávka Studio 1983 v sobě má spoustu vtipu a šarmu. Vikova drnkavá a jakoby rozladěná kytara se skvěle hodí k hravému zpívání Macháčkové (někomu může připomínat Haco z After Dinner).“
První etapa Dvouleté fámy byla nahrávkou definitivně uzavřena. „Neměli jsme kde zkoušet, nebylo kde hrát. Někdy koncem roku 1982 dostal Martin Vik lano od Pražského výběru a začal s nimi nacvičovat nový repertoár. Říkal, že Dvouletou fámu to neohrozí. Mne to ovšem uvnitř strašně štvalo. Bral jsem to jako zradu, byť pochopitelnou. Naše vlastní kapela skomírala, nezkoušeli jsme, neskládali nové věci, koncertovali míň a míň. Tohle byla pro Marťase příležitost naplno se hudbě věnovat. Bylo mi jasné, že on se svou nezaměnitelnou kytarovou hrou předběhl dobu, byl to dříč a kytarový génius, hraní ho děsně bavilo… Pak zařízli i Pražský výběr, se šancí byl konec. Marťas s Výběrem nikdy nevystoupil, nic nenahrál. To sice oživilo naše společné hudební plány, jenže jsme se víc a víc oddělovali od zbytku kapely: Jana, která se za Marťase vdala, se začala zaměřovat na domácnost a rodinný život, Ivana Bendu jsme stále jasněji brali jako ne docela nutného spoluhráče. Hudebně už jsme se posouvali někam jinam. Nenašli jsme odvahu Ivana z kapely vyhodit, tak jsme mu nakonec oznámili, že my dva z de facto už jen tříčlenné kapely odcházíme. Po návratu Pjéra Lašéze z vojny jsme ještě učinili krátký pokus o nějaké navázání. Pjér začal hrát na baskytaru a zdálo se, že by mohl Ivana Bendu nahradit – byť taková kapela by už asi fungovala pod jiným názvem. Pro mne to ale nemohlo fungovat, po první zkoušce jsem to vzdal. Legrační novovlnný škleb mi přestal sedět. Doba potemněla, převládla ponurost.“
Konopásek a Vik potom Dvouletou fámu ještě na pár let oživili: premiéra nové sestavy proběhla 12. června 1988 v Junior klubu Na Chmelnici. Byla to však hodně odlišná hudba, postupně stále víc postavená na improvizaci. Nový frontman Radomil Uhlíř ve své robustnosti působil jako protiklad Jany Macháčkové – a mírou nekonvenčnosti ji snad ještě překonával.
„Po několika letech víceméně domácího hraní jsme se s Marťasem dohodli, že bychom spolu zase rádi dělali nějakou hlučnou muziku. Šlo by to klidně i ve dvou, byli jsme tak už zvyklí, ale stáli jsme o nějakého zpěváka. Radomila Uhlíře, textaře a pěvce, jsme znali už z dřívějška, ale spíš přes divadlo. Sedli jsme si hned, tíhnuli jsme k něčemu divokému, šílenému, beefheartovskému… Zkoušeli jsme obvykle v zašpiněných kotelnách a hudba tomu odpovídala. Měli jsme sadu písní, nicméně dost jsme u toho improvizovali. Zvuk bez basy byl správně syrový, neučesaný. Uhlíře nešlo v jeho projevu moc kontrolovat, ale přesto to dohromady dávalo smysl. A Radomil se překonával: hýkal, vyl, pokřikoval a kňučel svoje verše tak dobře, že opravdu šlo říct, že zpívá. Myslím, že se mu k naší hudbě zpívalo snadno. Po nějaké době se k nám na basu připojil Ferda Matoušek – nedávno prý umřel. Hezky do už zformované tváře kapely zapadl a my navíc mohli pravidelně zkoušet u něj v Černošicích, kde dělal kotelníka. Byla samozřejmě otázka, jak kapelu nazvat. Duch té hudby byl, záměrně a vědomě, docela jiný než u původní Dvouleté fámy. Pokud se pamatuji dobře, byl jsem to já, kdo tehdy prosazoval zůstat u starého názvu. Jako že jde o pokračování – dost odlišné, s časovým přeryvem, ale pokračování. Tahle kontinuita ovšem u publika a pořadatelů nijak zvlášť nefungovala. Nás ta hudba nesmírně bavila, ale když jsme se v jednom z prvních koncertů vrátili na Chmelnici, narvaný sál plný nadšených lidí už jsme tam prostě nezažili. Co jsme hráli, bylo mnohem méně posluchačsky přístupné než někdejší rozverné písničky. Příznivce jsme měli, ale bylo jich mnohem, mnohem míň. Zasáhl do toho samozřejmě i rok 1989 a to, co následovalo. Dvouletá fáma se z klubů a koncertních sálů přesunula na vernisáže a podobné akce. Změnila jméno, pak i tvář. Rezignovali jsme na připravené písně a začali hrát zcela improvizovanou hudbu pod názvem Kvartet dr. Konopného. A to už opravdu bylo něco jiného.“
Diskografie:
Dvouletá fáma – Studio 1983 / Live 1988 (Black Point Music, 2001, nahrávky převážně z listopadu 1983 a 12. června 1988)
další nahrávky Dvouleté fámy – koncerty z 20. listopadu 1982 a 23. března 1989 – jsou k poslechu na http://zdenek.konopasek.net