Lou Reed
Mým bohem je rock’n’roll.
Nic lepšího než dvě kytary, basa a bicí neexistuje.
Velmi skličujícím pocitem je, když vy jste ještě naživu, ale vaše desky už nevycházejí.
Jeden akord je fajn. Dva akordy – to tlačíte na pilu. A tři akordy? To už jste v jazzu.
Byl jsem produktem Andyho Warhola. Stačilo tam jen sedět a pozorovat všechny ty talentované lidi, kteří neustále vytvářeli umění. Bylo prostě nemožné, že by vás to nepoznamenalo.
Miluju Ornetta Colemana. Miluju Dona Cherryho. Obdivuju, jak ti chlapíci dovedou hrát!
Život je jako sanskrt, který předčítáte poníkovi.
Řeknu vám jednu věc: jsem naprosto příjemnej a vstřícnej chlápek. Fakt že jo! Opravdu příjemnej. Ale možná mám trochu víc toho temperamentu.
Zvuk je víc než pouhý rámus. Organizovaný zvuk je hudba a ta je mým životem.
Jsem umělec, a to znamená, že mohu být tak egoistický, jak mne jen napadne.
Jak se může někdo poučit z nějakého umění, když dotyčné dílo neodráží realitu, ale pouze marnivost svého tvůrce?
Jedna z mých zásad zní: nikdy neposlouchej to co jsi už jednou nahrál.
Nesnáším nostalgii. Teda, pokud nejde o tu mou vlastní.
Ve skutečnosti neznám nikoho, kdo by stál o to, co o vás napíše nějaký kritik.
Pokusil jsem se nechat drog tím, že jsem začal chlastat.
Lidi si myslí, že cvičím ve fitku, ale za všechno může tai-či.
Nemohu dělat všechno, co si umanu. Jako třeba nemůžu mít svoji vlastní TV show nebo svůj biják, kde hraju hlavní roli. Ale v rámci mého malého světa mi nikdo nebude kecat do toho, co mám nebo nemám nahrát na svoje vlastní desky.
Nikdy nevím, co se děje v davu dole pod podiem. Stalo se mi, že lidi začali najednou skákat a házet po mně plechovky od piva. Téměř v každém z velkých měst jsem nějak dokázal vyvolat výtržnost. Nevím, proč se tak stalo.
Naprosto jsem si zvykl na to být kultovní postavou.
Na své umění se dokážu soustředit.
Dokážu vyvolat napětí, aniž bych cokoli řekl. Vznikne tím, že prostě jen tak vejdu do nějaké té místnosti.
Mě se neptejte, co moje texty znamenají, protože vám to stejně neřeknu.
Jsem humanista.
Nevadí mi opakovaný akord, ale vadí mi opakovaný verš. Jde o ekvivalent promarněného časoprostoru. Proč byste chtěl jenom tři brilianty, když jich můžete mít šest?
Chtěl jsem být hercem. Fakt jsem se o to snažil. Za moc to ale nestálo, a tak jsem začal psát svůj vlastní materiál a v něm jsem se „herecky“ realizoval. To je mé osobní pojetí toho, jak se královsky bavit. V těch písních se stávám vším tím, o čem se tam pojednává.
Musel jsem svůj život zklidnit, protože jinak bych šel pod kytky.
Kdysi dávno jsem měl nutkání psát loureedovský typ songů. Mělo mi bývalo dojít, že loureedovský song je cokoli, o čem chci takový song napsat.
Ti, kteří nenávidí makat v kanclu od devíti do pěti, nemají zdání o tom, jaké je to požehnání, na rozdíl od života rockera (citát z Reedova eseje z roku 1970 – pozn. aut.)
Jsem triumfem moderní medicíny! (LR napsal na svém webu v květnu 2013 po transplantaci jater – pozn. aut.)
Pokud na mne nespadne tvárnice nebo nezakopnu-li o nějaký kabel na zemi anebo nepřejede-li mne auto, všechno bude dobrý! (LR řekl v září 2013, tedy pouhý měsíc před smrtí, britskému rádiu BBC 6 Music – pozn. aut.)
Andy Warhol
Vydělávání peněz je umění, a tedy práce je rovněž umění. A udělat dobrý byznys je vůbec tím nejlepším uměním ze všech.
Umění je to, co vám u lidí projde.
Moje posedlost opakovanými vizuály anebo ve filmu opakovanými záběry je manifestem mého přesvědčení, že trávíme většinu svého života pouhým viděním a nikoli pozorováním.
Jsem velice povrchní osobnost.
Narodit se je něco jako být unesen. A potom prodán do otroctví.
Než jsem byl postřelen, vždycky jsem si myslel, že jsem všude byl přítomen tak nějak napůl, neúplně. Měl jsem za to, že sleduju TV a neprožívám skutečný život. Od momentu mého postřelení mi navždy došlo, že jsem opravdu sledoval televizi.
Sex je daleko víc vzrušující na plátně nebo když je vytištěn na papíře než v samotných peřinách.
Bylo by velkolepé převtělit se do briliantového prstenu na ruce Liz Taylorové!
Vykašlete se na to, co o vás kdo píše. Spíše si všímejte, jestli množství takového psaní narůstá co do objemu.
Mám nějakou společenskou nemoc. Musím každý večer chodit ven. Nejdu-li, začínám šířit drby mezi svými psy.
Miluji Los Angeles a miluji Hollywood. Jsou nádherné! Každý tam je z plastiku. Já však plastik zbožňuji! Chtěl bych tak i vypadat.
Lidé by se měli zamilovávat se zavřenýma očima. Zavřete prostě oči a nedívejte se. Je to kouzelné!
Nechci být chytrý. Chytrost vám způsobuje deprese.
Když jsem si pořídil první televizi, takřka úplně jsem se přestal zajímat o intimní vztahy.
Krása je znakem inteligence.
Nezáleží tak moc na tom, kým jste. Záleží na tom, kým si lidé myslí, že jste.
Dělám umění proto, že jsem ošklivý, nic jiného mi prostě nezbývá!
Nebojím se umřít, jenom u toho nechci být.
Každý nakonec dopadne tak, že na dobrou noc políbí tu nepravou osobu.
Umělec je člověk, který vytváří věci, jež lidé nepotřebují vlastnit, ale on – z nějakého důvodu – je přesvědčen o tom, že když jim to prodá, bude to velmi dobrý nápad.
Mohl jsem mít rande každý den, avšak rozhodl jsem se, že zůstanu doma a odbarvím si obočí.
Každý má o lásce jinou představu. Znal jsem dívku, která říkala: „Vím, že mne i miloval a bylo to vždycky tehdy, když se mi neudělal do pusy.“
Dívky z Kalifornie byly pravděpodobně krásnější, v tom klasickém slova smyslu než dívky z New Yorku. Blonďatější a zdravější, řekl bych. Já jsem však preferoval to, jak se Newyorčanky chovají – jak jsou divné a neurotické. Dívka vždy vypadá lépe a křehčeji, když se octne na samém prahu nervového zhroucení.
Většina lidí v Americe si myslí, že ART je mužské jméno.
Nikdy jsem nechtěl být výtvarníkem. Chtěl jsem být stepařem.
John Cale
Jediným důvodem, proč jsme jako Velvet Underground nosili černý brejle bylo, že jsme se nemohli na naše publikum ani podívat!
Moje dětství ve Walesu bylo po náboženské stránce pěkně drakonické!
Co miluju nejvíc, když jsem na pódiu, jsou akustické nástroje. Poskytují vám větší svobodu, pokud jde o texturu. Mají vlastní rezonanci.
Kdybychom to byli bývali dokázali, „drželi“ bychom jediný akord znít třeba tři hodiny!
Mám to tady v New Yorku rád. Líbí se mi nutnost mít neustále oči na stopkách, i vzadu!
Píšu teď filmový scénář o tom, jak Mozart přišel v 60. letech do New Yorku. Těch románů, co jsem v poslední době přečetl!
Ve městech jako New York nebo Austin najdete daleko víc hudebně-sociálního kontextu než kdekoli jinde.
Učím se z přemýšlení o budoucnosti, z toho, co ještě neexistuje. Je to moje umanutá posedlost!
Možná mne lidé trochu znají kvůli té muzice pro sólové piano, kterou jsem napsal.