Vydání všech tří demokazet jihlavských Hrdinů nové fronty na trojitém CD Na barikádách z popelnic je velkou splátkou minulosti. Jednu z našich nejvýznamnějších punkových kapel, 
která završila vývoj stylu u nás, mnozí mladší punkeři ani neznají, i když samotný žánr navzdory mnohým prognózám pořád není mrtev – stačí se podívat na návštěvnost koncertů.
Kapela se rozpadla ještě před pádem komunismu a po listopadu 1989 se její hlavní protagonista, kytarista a zpěvák Petr Štěpán, už nechtěl vracet k uzavřené kapitole, neboť se plně věnoval novému projektu, na gotický rock zaměřenému XIII. století. Oficiálně vyšla jen dnes už nedostupná vinylová deska Válečný území. Legenda pomalu upadala v zapomnění ke škodě tuzemské punkové scény, která uvízla v klišé a chybí jí nejen bojovnost, ale také invence HNF.
Hrdinové nové fronty o sobě dali vědět v polovině osmdesátých let a na tuzemské punkové scéně působili jako zjevení. Skupina se sice hlásila k ,Pistolím‘, což dokládá i píseň Punkrocková generace, klasický styl ’77 však nenabízela. Byla mnohem důraznější a nekompromisnější, vliv americké scény, zejména Dead Kennedys, ale taky Black Flag, byl na jejím pojetí jasně patrný. HNF nebyli v té době jedinou kapelou, která vsadila na důraz, což dokládá třeba Šanov, ale jako jedna z mála čerpala inspiraci u amerických kapel, které se nebály využívat ve své tvorbě i prvků z anglickými punkery tak nenáviděného tvrdého rocku. To přispělo k větší pestrosti hudby jihlavského tria, i když to nečerpalo ani tak ze sabbathovské hutnosti jako Greg Ginn pod ,Černou vlajkou‘, ale spíše z undergroundu. To ukazuje píseň Žiju jako štvanec z prvního dema Válka, kde Petr Štěpán zpívá o „ironovém snu“, přičemž okena patřila k jednomu z oblíbených nápojů undergroundových vágusů, ale také Operace z třetího Domu na demolici, i když v něm už jsou patrné i ohlasy nechutností představitelů death/grindu, libujících si v zvrácené anatomii.
Hrdinové nové fronty nastoupili v době, kdy už styl měl jasnou formu. Nemuseli tedy hledat, jak vlastně má punk znít. Nepřitahovala je ale primární volnost, jakou punk, popírající doposud zažitá hudební pravidla, také nabízel. To konvenovalo spíše tvůrcům tíhnoucím k experimentům, pro něž byl punk jen odrazovým můstkem, jako tomu bylo v případě Zikkuratu a FBP, jejichž jádro přešlo do Už jsme doma.
HNF využili koncentrované formy, která se výborně hodila pro vyjádření vlastního vzteku. Úderný, nekompromisní, ale přitom promyšlený deadkennedyovský punk byl tím pravým doprovodem pro písně o válce a strachu z ní. Ta se stala leitmotivem tvorby jihlavského tria, což dokumentují už samotné tituly písní Tanky, Bombardéry, Válka, Nepřítel, Město ve válce, Barikády nový fronty, Oběti války, Do boje, Válečný území nebo Mašina války.
Kapele ostatně bývalo vytýkáno, že témata jejich písní působí, jako by jen sledovali televizní zpravodajství z míst konfliktů a napodobovali velký sanfranciský vzor, k němuž se otevřeně hlásili – Petr Štěpán si říkal Biafra.
Ale i přes narážky na Vietnam, oranžového agenta (za pomoci českých chemikálií v USA vyráběný defoliant Agent Orange shazovaný na pralesy, aby stromy ztratily listí a partyzáni nemohli využívat přirozený kryt džungle) a strach z jaderného konfliktu HNF popisovali jinou válku, válku v našich městech, kde proti sobě nestojí dvě armády. Válka představuje vzpouru proti establishmentu, který ji nemilosrdně potlačuje, popřípadě jde o odosobněný konflikt, v němž představujeme jen nechtěné oběti, na které také padají bomby.
S odstupem se ukazuje, že to byla prorocká slova. Pouhé dva roky po vydání prvního dema Válka jsme si mohli text závěrečné písně „Tanky v ulicích města/ v noci vidíš jejich siluety/ vidíš, že nejsou z těsta“ notovat, když jsme míjeli obrněné transportéry připravené k rozehnání demonstrací na Palachově týdnu nebo při výročích srpnové invaze spřátelených armád Varšavské smlouvy.
A jen o pár let později jsme mohli podobnou válku sledovat v přímém přenosu z Jugoslávie nebo Iráku, kdy padají bomby na civilisty, kteří – zejména v tom prvním případě – rozhodně svého velkého balkánského vůdce nemilovali. Co působilo v osmdesátých letech jako uměle naroubované z jiného světa se po změně režimu a politické orientace stalo součástí našeho světa. Biafrovy vize se nepříjemně přiblížily, naši vojáci už zažili Irák i Afghánistán, kde máme první padlé. Že se dění ve vzdálených zemích netýkají většiny společnosti, je pravda, ale plánovaná stavba amerického radaru protiraketové obrany ukazuje, že téma možné války rozhodně nepatří minulosti.
Ale záběr tria byl širší, kromě nezbytné adorace vlastní scény v písních Punk a pogo a Punkrocková generace skupina natočila v závěru kariéry píseň zachycující rozpad periférie Dům na demolici. A nechyběla ani osobnější vyznání („Já jsem loutka dřevěná/cizí vůlí vedená“), ani skladby o psychickém rozpoložení lidí nezapadajících do socialistické reality. Sebevražda a Deprese. A zklamání z reality vyústilo ve vlasteneckou píseň Můj národ, která kapele získala fandy z okruhu skinheadů, kteří se prali na společných koncertech se slovenskými ožralými anarchopunkery Zóna A. Že kapele, jejíž bubeník Pavel Štěpán používal pseudonym Naci, nebyla anarchie vlastní, dokazuje i Punkrocková generace, přibližující HNF názorově spíš Agnostic Front nebo dokonce Circle Jerks.
Ona blízkost témat písní jihlavského tria a amerických punkerů ze stejné doby je dána ještě jedním faktem, důležitějším než odlišné společenské zřízení. Normě se totiž vymykal úplně stejně punker v okresním městě na Vysočině jako v zapadlé díře na americkém Středozápadě, kde všichni spořádaní občané v neděli ráno mířili do kostela na mši.
Přestože všechna tři dema vznikala v rozmezí pouhých dvou let, ukazují postupný vývoj a vyzrávání kapely. Debutové Válka je ještě nejméně vyhraněné a vyrovnané. Vedle stylových skladeb jako jsou Válka nebo Tanky nabízelo i alternativně undergroundový Žiju jako štvanec. Kapela se ještě zcela nevymanila z prvoplánovitosti, což je patrné zejména v textech skladeb Džínový idiot a Heavy metal je hnusnej nebo u hudebně zdařilého speedcore punku Jen počkej zajíci!, který uvádí znělka večerníčku. I klíčová výpověď To svět se posral začíná jako Vánoční stromeček od Visacího zámku a vůbec nepůsobí jako úvod k závažné výpovědi. Štěpán zde také relativně často používá čokovskou fistuli.
Demonahrávka Obyčejní hrdinové je už sevřenější, kapela se drží hutně valivého punku, pohybujícího se někde mezi pozdními Dead Kennedys z doby alba Frankenchrist a Black Flag z období My War. Štěpán a spol. si uvědomili, že zvolnění tempa mnohdy dodá skladbám na hrozivosti, což Štěpán plně využil v dalším projektu XIII. století. Záběr je však širší, nechybí ani exploitedovská palba Provokace či chmurná a valivá Maska.
Vrcholem pak je Dům na demolici, o něco punkovější a méně valivá s výraznějším vlivem Exploited a Discharge, což ukazuje už úvodní exploitedovská Blokáda mozku. Hodně písní stojí na vysloveně rockových riffech, což je případ vazbou začínajícího Závodu s časem či Bídy. Záběr nejlépe dokumentuje Operace, jež z valivého undergroundu přejde do punkového kvapíku, aby jej vystřídal rockový riff.
HNF nikdy nebyli skupinou, která by jen naplňovala danou formuli. Měli daleko k současným punkovým kapelám, které nabízejí jednoduché přímočaré písně pro středoškoláky s refrény, které může s kapelou na letních festivalech hulákat přiopilý dav fanoušků, natož aby nabízeli podbízivé polky jako představitelé vesnického punku, kteří se pokoušejí přiživit na zlatém dole vesnických tancovaček a nabízejí jejich návštěvníkům, odkojeným ,jedoucími mašinkami‘, štěpné refrény typu „kozy prdel píča/to je naše číča“ jako Kudykam. Kapela se snažila držet tlak a napětí a dbala na gradaci, Štěpán nehrál jen beglajt, nebál se ani do neúprosného běhu basy a bicích zasadit jedovaté akordy a občas rozhoukat svůj nástroj do zpětné vazby či základ okořenit zacyklenou vyhrávkou nebo kratičkým sólem podporujícím neúprosný běh stroje. Ani rytmika nemá mnoho společného s ,bum plác polkou‘, i když rytmus je sudý. Rytmické figury válečných bubnů se neúprosně valí vpřed, jak se sluší na hudbu boje. Před klasickým střídáním sloky s refrénem dává kapela často přednost opakování ostinátních riffů, které se postupně mění a refrén nepředstavuje překvapivý zvrat, ale logické vyústění tématu. Hudební kvality tria jsou z trojalba dobře patrné, přestože se amatérsky pořízené nahrávky přes veškerou snahu nepodařilo příliš vylepšit.
Označení trojalba jako kompletní nahrávky HNF však je trochu matoucí. Osobně si z kazet pamatuji rozhodně ještě skladbu Skinheadská noc, jež se však na trojalbu neobjevuje. Také Válka vyšla nejméně ve dvou podobách a podle soupisu skladeb na fanouškovských webovkách mají různé verze i další skladby jako Syfilis, Sexuální galeje nebo Skinheadskej punk. Jakkoli si osobně tyto písně z kazet nepamatuji a otištěné texty potvrzují, že jde o juvenilní marginálie, je slovo ,kompletní‘ nadnesené. Škoda kaňky na albu tak smysluplném…
