Hned úvodní Fracanapa potvrzuje, jak výborný smysl pro dramatičnost Radek Baborák a jeho Orquestrina mají. A také jak dobře ansámblu sedí skladby Ástora Piazzolly, a že se klidně obejde bez bandoneonu nebo jakéhokoliv druhu akordeonu. Což ostatně v nahrávce ukázalo už přearanžování suity Histoire du Tango na eponymním albu Orquestriny z roku 2014.
Věnovat kompozicím argentinské legendy celou desku bylo logické rozhodnutí, i když piazzollovských titulů existuje jako máku. Jde ovšem o mák na úplně jiném pečivu, protože úpravy Piazzollových klasických skladeb pro Orquestrinu jsou opravdu originální. Většinu aranžmá si přitom napsal hornista osobně. Se stejně zasvěceným přístupem, jaký osvědčil v hudbě úplně jiné epochy, když uchopil Bachovy Suity pro sólové violoncello.
O podobně originální úpravu čtyř skladeb se „externě“ postaral také kytarista a skladatel Tomáš Ille, který měl před časem krásně na svědomí právě zmíněnou Histoire du Tango. Dramatičnost a expresivita však není na albu pravidlem ani omezením, i když hráčská vášeň k Piazzollovi přirozeně patří. Nahrávka působí pestře a členitě. Aranžmá pro celý ansámbl se střídají s jemnějším a subtilnějším pojetím. Tango Etude No. 1 z cyklu etud, psaných původně pro sólovou flétnu, pojal kapelník coby sólo pro lesní roh. Jinde se pouští do opravdových aranžérských „vychytávek“.
