Nechat Jana Buriana načíst jeho čtvrtou sbírku fejetonů byl dobrý nápad. Což upřímně píšu i přesto, že vlastně nemám moc rád formát audioknihy. Raději otáčím listy, posečkám u některých odstavců, promýšlím přečtené a třeba v duchu polemizuji, na což tok mluveného slova nedává dostatek prostoru. Šlo o dobrý nápad nejen proto, že Jan Burian patří k přesvědčivým vypravěčům, vyučeným lety koncertů, diskusí, talk show či cestovatelských besed. Výtečně namluvených audioknih může být halda. Důvodem je spíše spojení konkrétního člověka, jeho hlasu a názoru. Nejde také „jen“ o autorské čtení něčeho, co třeba stojí na umělecké licenci, na fantazii, nebo už prostě neplatí, protože čas kvačí a lidé se mění. V tomto případě se dostavuje pocit něčeho osobního, jako kdyby šlo o „polovinu rozhovoru“ s autorem. Ať už byste většinu jeho postřehů s chutí podepsali, nebo třeba nesouhlasíte.
Sbírka Vichřice & bubliny obsahuje 99 fejetonů a samozřejmě, Jan Burian se občas trochu opakuje. Kdo byl někdy postaven před zadání dodávat fejetony v pravidelných intervalech, velmi dobře ví, že téma někdy přijde samo a hladce, jindy ho prostě musíte když ne vycucat z prstu, tak dolovat z podvědomí. Žádný z textů však nepůsobí hluše, marně, zbytečně, rutinně. Pokud už je nějaký silný zážitek či pocit zopakován, třeba nepochopení, jak někdo může sám sebe označit za rasistu a ještě se za to nestydět, pak proto, že pisatel-vypravěč cítí nutnost opakování. Bohužel.
Šlo by vypíchnout zvláště sugestivní a potřebné momenty, kdy se Burian dotýká např. úpadku morálních hodnot. Třeba necitlivosti k uprchlické krizi mezi jinak vlastně „slušnými a hodnými“ lidmi, iracionálně předvystrašenými dobře cílenou propagandou (slyš Odpověď paní O). Ale ono je lepší vnímat sbírku Burianových bezprostředních reakcí na okolní svět uplynulých dvou – tří let jako mozaiku. Pestrou, jako skutečnost samotná. Pozornost udržují právě kontrasty, kdy rozčarovaná „otřepání se“ vyvažuje pohled smutně humorný („to je smutná sranda“ cituje Burian v Dědictví po Františku Listopadovi). Výborný je například nemocniční pooperační postřeh ve fejetonu Recept na štěstí, kde Burian uvádí nadopování opiáty jako jediný způsob, jak dokáže považovat za normální ne-realitu, kterou nám servíruje televize v reklamách na zbytečnosti a pořadech „za hranicí šílenství“.
Do oné mozaiky přirozeně zapadnou i cestovatelská, ale na zdejší kotlinku často zobecnitelná témata jako islandský Pokus o sebevraždu turismem. Nebo fejetony vyloženě poetické, třeba Burianova poklona dánskému básníkovi a hudebníkovi Bennymu Andersenovi (1929–2018) Líbej teď hned.
Pokud si audioknihu poslechneme za pár let, ztratí asi na jasnosti některé komentáře k aktuálním reáliím. Třeba ke zneužití české vlajky reklamními agenturami, vykázanými z dálnic, ke konkrétním stupidním či absurdním předvolebním sloganům. Ale na tom příliš nezáleží. Fejeton má být aktuální a v těch Burianových najdeme dostatek postřehů nadčasových. Pozapomenuté dobové detaily pak můžeme použít ke trénování paměti.
Audioknihu rámují dvě silvestrovsko-novoroční bilance (nehledě na další vnořená Předsevzetí). Bilance, navzdory závěrečné větě „moc jsme toho v minulém roce nedokázali, co?“ vlastně do značné míry optimistické. Autor pořád věří, že z blbé české nálady vede cesta ven. Čím víc lidí by jeho přesvědčení sdílelo, tím větší šance, že vážně vede. A pokud ne, pořád nám ve „vichřicích“ zbývají naše „bubliny“, ve kterých se dá slušně žít.
Galén, 2019, 6 hod. 25 min.