Americký pianista Aaron Parks s vlastním albovým zápisem mj. u Blue Note, známý také spoluprací s Terencem Blanchardem, Kurtem Rosenwinkelem, Joshuou Redmanem a „hráč na přání“ Dhafera Youssefa, se u německého labelu zavedl vysoce ceněnou deskou Arborescence (2013). Tedy nepočítáme-li předchozí roli sidemana jihokorejské zpěvačky Yeahwon Shin. Tehdy šlo o sólové improvizace. Nyní Parks navazuje zcela jinak, kompozicemi pro klavírní trio. K tradiční sestavě pochopitelně nepřistupuje v tradičním duchu. Asi není třeba nosit struny do klavíru připomínkou Parksova potkávání s evropskou tradicí, od počátku Mehldauových dob málem znovu módní. Je asi samoúčelné hledat vhodné šuplíky, jen kvůli nepřesnému přiblížení písemnou formou lze uvést, že slyšíme impresionismus (třeba hned v úvodní Adrift), romantizující pasáže, ale i výpravné balady (The Storyteller). Nutno dodat, že balady s hodně nepravidelnou a neprvoplánovou strukturou, prokládané celými horami melodických a rytmických mozaikových kamínků.
Rytmika Ben Street a Billy Hart k tomu vhodně předvádí věci, které samotný Parks označuje coby „oceánské kvality“: Náladotvorné, emotivní vlny, neomezující pianistův rozlet nějakou příliš pevnou rytmickou mříží, natož prvoplánově „swingující“ strukturou. I když zrovna tak dobře může Parksův vtipný termín zahrnovat ono promíchávání vod a inspirací z obou břehů Atlantiku. Ani náhodou by vás přitom nenapadlo, že mezi Aaronem Parksem (*1983) a bubenickou ikonou Billym Hartem (*1940, ex-Otis Redding, Jimmy Smith, Wes Montgomery, Herbie Hancock, Miles Davis…) ční věkový rozdíl třiačtyřiceti (!) let. Hart hraje stejně nadčasově jako spoluhráči ve stáří jeho potenciálních vnuků.
Find The Way? Jistě, tu společnou cestu opravdu našli. Mistrovský kus nad generacemi, žánry a sestavami. Skutečné „umění tria“.
ECM, 2017, 50:43