Čtyřiadvacáté album bretaňského harfeníka, který si říká velekněz keltské hudby. Verdikt osobního soudu záleží na tom, jestli u Stivella dáváte přednost keltskému rocku nebo kontemplativní new age: v prvním případě spolehlivě usnete, zato příznivci zenového zkoumání plynutí času se v tuctu skladeb slastně rozpustí. Určitě je také zaujme Stivellovo filosofické hledání „harmonických okamžiků optimismu v krutém světě“: obraz hippies nabízejících vojákům květiny je mu prý nejbližší.
Stivellův návrat ke klidovým zvukovým krajinám můžeme považovat za oblouk do 80. let, kdy rovněž toužil rozdávat „klid a mír“, což v jeho případě, a na to nezapomeňme, znamenalo vyslyšet přání amerického trhu, to když v Evropě jeho popularita značně klesla. Album AMzer (v bretonštině čas, plynutí času) tíhnutím k meditativnímu elektro-akustickému ambientu nemaskuje další kalkul: z rozhovorů vyplývá, že pro jednasedmdesátiletého barda jsou dnes 
futuristický zvukový design, harfa, zen a poezie asi nejúčinnější reakcí na hrůzy a chaos světa. I za cenu, že souhrn všech námitek vyústí v otázku: a bretaňská hudba je kde? Nejspíš několikrát ztracena v haiku a Japonsku: v básních Kobayashi Issa, Matsuo Bashô a zvuku flétny shakuhachi. Klíčem k albu je totiž Stivellův vztah k environmentální poezii: japonské, francouzské a ve skladbě Postscript zhudebnil verše irského nositele Nobelovy ceny Séamuse Heaneyho. Nalezení optimální hlasitosti poslechu alba není snadné: ani ta nejvyšší nezaručuje, že keltské rockery nový Stivellův hudební časoprostor pohltí.
World Village, 2015, 67:48
