Punch Brothers: Phosphorescent Blues Živý pohyb, jímž se už docela dlouho vyznačuje americká akustická hudba, těžko ignorovat. Bez ohledu na skepsi nejhlubších folkových zasvěcenců, podle kterých už tu přece všechno bylo. Čemuž se ale leccos vymyká. Když nepočítáme country-punkové kapely, ze kterých se možná něco vylíhne a jichž je teď jak žížal po dešti, tak třeba rozevláté působení zpívajícího a skládajícího mandolinisty Chrise Thileho. Jednu jeho krajní a úžas vzbuzující polohu ostatně zažilo před nedávnem pražské publikum (duo s jazzmanem Bradem Mehldauem, viz UNI 11 a 12/2014). Jinou představuje neo-folk skupiny Nickel Creek. Ale nejvýraznější stopu Thile ryje na čele kvinteta Punch Brothers (mandolína, housle, banjo, kytara, kontrabas). To se po dvouleté pauze vrátilo na scénu a poprvé v produkci T Bone Burnetta učinilo čtvrtým albem opět krok někam jinam. Jakoby na těch předcházejících už nedošlo dost daleko v kombinaci new-grassu s nejvyspělejším rockovým písničkářstvím a s využitím instrumentální a instrumentační dokonalosti. Přičemž je ale závratné nástrojové frajerství tentokrát lehce zkrocené. Jenže i když se kapela tolik nerozparádí v improvizacích, z nasazení neslevila. A prokazuje to záhy, v prostřední části úvodní třídílné kompozice Familiarity. Zahrané s nukleární energií, jíž zářivě probleskují vypracované vokály evokující staré mistry. Celým Phosphorescent Blues pak prostupuje přihlášení k dědictví rafinovaného vícehlasu, který se od archaických ansámblů naučili a do popu vnesli bratři Everlyové a po nich to rozvíjeli další. Včetně Beach Boys a Beatles, což jsou nepochybně také inspirační zdroje Punch Brothers. Premiérově se skupina doznává k už dříve tušenému vztahu vůči klasice hravými transkripcemi Debussyho a Skrjabina. Jinou novou hodnotou jsou přidané bicí, výrazné, ale nezahuštěné groovy Burnettova studiového favorita Jaye Belleroseho. Čímž se songy I Blew It Off nebo Magnet dostávají do kategorie rockbandů z kolejních rádií. Na tradici zaměřené stanice zase mohou pouštět plnokrevnou verzi lidovky Boll Weevil. I když je jasné, že ji nenatočili žádní natroublí hillbillies. Nýbrž mladí vzdělaní muži ze současného velkoměsta, přemýšliví virtuózové se širokou imaginací. Důkladně poučení obrovskou spoustou nejrůznější hudby, ze které podle chuti čerpají a k níž připojují osobitý a nápaditý styl. Stačí si poslechnout některou z brilantně napsaných a aranžovaných písní – My Oh My, Between 1st and A, Forgotten. Thile je všechny zpívá chlapeckým tenorem, s autentickým zanícením a muzikantskou jistotou. Producent, lze se právem domnívat, k jejich vyznění silně přispěl důrazem na uzavřenější tvary. Nonesuch, 2014, 46:41 
Rhiannon Giddens: Tomorrow Is My Turn Burnett, někdejší kytarista Dylanovy Rolling Thunder Revue, památného bordelu na kolečkách, má s oním pohybem na zámořské akustické, nebo elektro-akustické scéně hodně společného. Znalec veškerých hudebních „american“, ctitel nonšalantní šramlovitosti, vytříbené barové elegance i až surreálných nálad přivedl na svět četné skvělé a cenami ověnčené desky. Novou vlnu zájmu o bluegrass a jeho následníky způsobil soudtrackem k filmu Bratříčku, kde jsi? A s bratry Coenovými pracoval i na snímku V nitru Llewelyna Davise. Při koncertu k oslavě hudby, kolem níž se film motá, pak propadl kouzlu Rhiannon Giddensové. Musel ji už znát, půvabná a sympatická Afroameričanka je členkou mile revivalistického tria Carolina Chocolate Drops s Grammy na kontě (roku 2010 za CD Negro Jig v produkci Burnettova pobratima Joea Henryho). Ale když Rhiannon vystřihla hlasem jak zvon song Waterboy (byť v něm nepráskala strunou jako druhdy Odetta, ale ten zásadní kamenolomný akcent tam byl stejně) a newyorské publikum zavylo nadšením, Burnett neváhal. Ihned zpěvačku vtáhl do projektu The New Basement Tapes (na zapomenuté Dylanovy texty z 60. let) a především vyjednal u labelu Nonesuch její sólový debut Tommorow Is My Turn. 
Z Carolina Chocolate Drops, kde navíc hraje na housle, banjo a kytaru, je Giddensová zběhlá v dřevní muzice, její talent ale nabízí širší využití. Má skutečně překrásně znělý a zároveň měkký mezzosoprán, suverénně technicky zvládnutý (prošla kdysi operním tréninkem). Vnímavý Burnett ho nechal sálat v optimálním materiálu. Zčásti gospelové povahy (Waterboy, Up Above My Head napsala Sister Rosetta Tharpe), kde se může zpěvačka odvázat i stylově přitlačit na hlasivky. Vzorově jemně ale přistupuje k folkovým, prostým ale v jejím projevu náhle čerstvě uvěřitelným věcem. K Shake Sugaree od legendární banjistky Elizabeth Cottenové, k Round About The Mountain z repertoáru Kingston Tria. A jsou tu šťastné kousky z jiného břehu: Don ’t Let It Trouble Your Mind a She’s Got You Dolly Partonové a Patsy Clineové, countryových lamaček srdcí obou pohlaví (na třetí, čtvrté a bůhvíjaká další se obě dámy zřejmě tehdy nesoustředily). Ke zdaru tak otřepaného popěvku jakým je Black Is The Colour dopomohl beatboxer Adam Matta, vesele zní sólíčka Jonathana Batisteho na melodiku. Zásadní trefou je ovšem titulní šanson, původně Aznavourův a Ninou Simone poangličtěný. O tom, že „příště je řada na mně“. Tedy v lásce, konečně. Nad střídmě přiznávajícími a ornamentujícími smyčci Giddensová pluje ve volném valčíkovém tempu jako královna uměřenosti. A přece vyvolávající silné pohnutí. Ducha snímků nadprůměrného alba zpěvačky s přirozeným darem, empatií, vyznačující se inteligencí, vkusem, neokázalou vášnivostí a pravdivostí, dotvářejí všichni přizvaní muzikanti. Včetně členů Punch Brothers, houslisty Gabea Witchera a basisty Paula Kowerta. Přítomných ve studiu jistě nejen proto, že je měl Burnett v mobilu mezi naposled volanými čísly. Nonesuch, 2014, 43:43
