Charlie Musselwhite: THE WELL
Na harmoniku hrál sice od malička, ale po vzoru svých rodičů bral hudbu jen jako koníček a tak raději pracoval na stavbě, živil se jako dlaždič a ve volných chvílích pašoval alkohol v podlaze starého černého Lincolnu. Když se pak v Memphisu začátkem 60. let začaly šířit fámy o dobře placených místech v továrnách na severu, prostě sjel na dálnici a po slavné Highway 51 to vzal až do Chicaga. Nejen na tahle léta nyní vzpomíná hráč na foukací harmoniku a kytarista Charlie Musselwhite, který po bezmála pěti dekádách na bluesové scéně právě vydal svoji první ryze autorskou desku THE WELL (Alligator Records, 2010, 47:43).
V šedesátých letech v Chicagu žádné závratné pracovní příležitosti samozřejmě nebyly a tak Musselwhite přes den řídil dodávku hubičů krys a učil se nazpaměť adresy hudebních klubů, kde pak po večerech trávil veškerý volný čas. Po matce má pravda krev amerických Čerokíjů, po otci ale bílou tvář a tak není divu, že uzavřené černé publikum mu zpočátku nadávalo do bláznů a policajtů. Musselwhite se držel v ústraní, v oblíbeném obchodu s alkoholem pravidelně zdravil milovaného harmonikáře Juniora Wellse a jeden večer flirtoval se servírkou na baru tak dlouho, až prý šla celá okouzlená pošeptat Muddymu Watersovi do ucha něco o jednom talentovaném mladém harmonikáři. Tak se Musselwhite poprvé ocitl na pódiu a de facto od té chvíle si ho na záskoky začali volat přední chicagští bluesoví muzikanti.
O pár let později přišla nabídka na první desku u tehdy populární Elektry, kde ovšem řádil už slavnější band Paula Butterfielda, takže Musselwhite nakonec rozumně debutoval u konkurenčního Vanguardu albem Stand Back! (1967) a nedlouho poté přesídlil do San Franciska, kde se na nějaký čas stal módní ikonou bluesově vyhladovělých hipíků. To už spolu s Butterfieldem patřil k nejvýraznějším bílým harmonikářům a rychle si také vytvořil osobitý styl hry, který po vzoru Big Waltera Hortona často využíval tzv. třetí polohy nástroje a za leccos vděčil i Little Walterovi a dalším novátorům elektrifikované harmoniky.
Na aktuálním albu The Well o tom Musselwhite, dnes veterán s téměř padesátiletou muzikantskou zkušeností a osobitou hrací technikou, pojednává svým obvykle nevzrušeným a nepěveckým hlasem na obyčejných dvanáctkách, které vyjma lehkých gospelových průchodů nebo dotyků country představují až neobyčejně ryzí formu chicagského blues. Však od něj také na rozdíl od Butterfielda, někdy přímo koketujícího s jazzem, nikdy neutekl. Musselwhite nepatřil k těm, kteří by se žánr pokoušeli zásadně ozvláštnit a jeho současné kvarteto v čele s kytaristou Davem Gonzalesem neohromí ani instrumentálními výkony, i když třeba písničku Just You Just Blues postavilo na chytlavém groovu podobném hitovému otvíráku předchozího studiového alba Delta Hardware (2005).
Třináctka nových písní klade důraz hlavně na zkušenosti a lety prověřené základy, které v Musselwhitově podání fungují díky hustě koncentrované energii a hlavně osobnímu vkladu: skoro recitované Cook County Blue připomíná, jak šel harmonikář svého času bručet za mříže, správně zakouřená Hoodoo Queen komplet i s narážkou na Dr. Johna zase vypráví o neworleánské voodoo čarodějnici Marii Laveau, z jejíhož hrobu prý nedávný hurikán Katrina smetl všechny okultní předměty. Album má dva vrcholy: ten první se jmenuje Dig the Pain a přibližuje osmdesátá léta, kdy Musselwhite v ústraní šest let nevydal jedinou desku a frustraci si léčil tím, že jen za dopoledne vychlemtal polovinu lahve whisky. Tehdy celá Amerika ožila zmedializovaným případem tříleté holčičky, která někde v Texasu spadla do studny a tři dny si statečně zpívala ukolébavky, než ji hasiči vyprostili. Musselwhitea ten případ tehdy uchvátil natolik, že se rozhodl jít příkladem a tři dny se ani nedotknul alkoholu, až ve svých třiačtyřiceti letech nakonec poprvé v životě stanul na pódiu střízlivý. A od té doby prý ani sklenku.
Asi nejsilnějším momentem nového alba je ale duet Sad and Beautiful World s gospelovou zpěvačkou Mavis Staples, reflektující pět let starou tragédii, kdy se několik zlodějů v Chicagu vloupalo do bytu Musselwhitovy třiadevadesátileté matky a stařenku na místě zavraždili. O čtrnáct dní později syn pohřbil také svého tatínka, ale navzdory tomu na desce The Well nezní nikterak pesimisticky. V šestašedesáti letech udělal prvním autorským albem důležitý krok, hudebně se vypsal z celého svého pestrého života a přitom se ještě vrátil pod křídla bluesového labelu Alligator Records, kde už začátkem 90. let natočil tři výtečné desky. Přejme si, aby se historie alespoň v tomhle ohledu opakovala.
