Charles Lloyd, Jason Moran: Hagar’s Song
Z kvartetního obsazení si Charles Lloyd odskakuje až do nového tisíciletí. Po dvou kvintetech sestavil dokonce sexteto (2002), pak vyšla pestrá hostina multiinstrumentálních dialogů Charlese Lloyda s bubeníkem Billym Higginsem Which Way Is East (2004), o dva roky později orientálně rytmické trio se Zakirem Hussainem a Erikem Harlandem (Sangam) a v roce 2011 ozvláštnil svou diskografi i nahrávkou s řeckou zpěvačkou Mariou Farantouri a hostujícími řeckými instrumentalisty. Pianista Jason Moran začal hrát s Lloydovým kvartetem na přelomu šestého a sedmého roku. Rodák z Houstonu v Texasu, ročník 1975, však má už za sebou v rámci světového jazzu významnou osobnostní kariéru. Nahrává s vlastními skupinami, před účastí v Lloydově kvartetu působil v letech 1977–2002 v kapele avantgardního saxofonisty Grega Osbyho. V roce 2011 se stal trojnásobným vítězem ankety kritiků Down Beatu – byl oceněn jako instrumentalista, za album roku Ten (Blue Note, 2010) a stal se jazzovou osobností roku. Album dostalo název podle svity inspirované životním údělem Lloydovy prababičky Hagar, jak jej prožila na jihu Mississippi. Zabírá téměř půlku času disku, je pětidílná a nabitá náladou blues, spirituality, gospelovou extatičností, uhrančivou rytmizací. Úvodní Journey Up River je Lloydem hraná na basovou fl étnu, což hudbě dodává nádech pochmurné osudovosti. Dreams of White Bluff otvírá lyricky Jason Moran a po nástupu Lloydova tenorsaxofonu si připomeneme jeho dávné album Forest Flower, a to včetně free pasáže zkraje poslední třetiny téměř desetiminutové skladby. V Alone Lloyd opět střídá nástroj – zahajuje sólově na altovou fl étnu za doprovodu Moranovy tamburíny – ta zní po celou skladbu a Moran druhou rukou na klaviatuře hudbu silně rytmizuje. Když pak přebere sólovou iniciativu, skladba se rovnou přehoupne do třetí části svity Bolivar Blues. V něm dominuje zpěvný part tenorsaxofonu v kontrastu se zlověstně znějícím důrazným rytmem basových klapek klavíru, opět s chřestotem tamburíny. Závěrečná ukolébavka Hagar’s Lullaby má opět zpěvný základ, trochu variující melodii z předchozího blues, Lloyd ji hraje na tenorsaxofon a Moran dodává hladivě lyrickou náladu. Úplný konec ukolébavky má však rozvernou náladu – prababička se asi zaradovala, že potomek usnul.
Na albu je ještě jedna Lloydova skladba – Pictogram, která připomíná jeho potěšení z improvizace při volnějším tématu. Dalších osm titulů alba tvoří převzaté písně. Pretty Girl napsal pro Ellingtona s původním názvem Star Crossed Lovers jeho celoživotní skladatel a aranžér Billy Strayhorn a Lloyd s Moranem ji zahrají s pietou vůči originálu, který sám o sobě patří do ranku geniálních Strayhornových témat. V následujícím Ellingtonově Mood Indigo nás Jason Moran přesvědčí, že pro něj není žádný historický klavírní styl cizí a s radostí si v něm zahraje. Dokonce i v tónu Lloydova tenorsaxofonu převládne swingově radostná nálada. Gershwinovo Bess, You Is My Woman Now z Porgy And Bess dokážou oba zbavit přílišného sentimentu a zaměnit jej spíše za melancholii. Joe Greene, průkopník jazzové hry na xylofony a marimbu, který bubnoval už ve dvacátých letech s Fatsem Wallerem, napsal tklivé téma All About Ronnie pro zpěváka Chrise Connora v roce 1959, a také zde se oba naši protagonisté alba vyznávají svým kladným vztahem ke zpěvným melodiím. You’ve Changed je od dalšího populárního skladatele swingových songů, napsaná zkraje čtyřicátých let Carlem Fischerem, neboli další melodicky působivý standard. Earl „Fatha“ Hines se významně podílel na vývoji stride piána ke swingu a skladbu Rosetta napsal v roce 1933 – tou se přehlídka citlivého výběru standardů, ale také vztahu Lloyda a Morana k nim, k jejich hudební podstatě, k melodičnosti, uzavírá. Závěr patří odkazům šedesátých let. Dylanovo I Shall Be Releassed (Dylan’s Greatet Hits, Vol. II, 1971), rovněž God Only Knows „chlapce z pláže“ Briana Wilsona (Pet Sound, 1966) neuvěřitelně zapadá do Lloydova hráčského stylu, jeho spirituálnímu pojetí hudby. Během poslechu vás ani nenapadne, že by jejich úžasné hudbě chyběl kontrabasový spodek či průběžný rytmus bicích.
ECM/2HP, 2013, 69:06