Aziza Brahim: Soutak
Zatímco jiní Afričané usilují o vrstevnatý zvuk s mnoha nástroji, devětatřicetiletá zpěvačka Aziza Brahim ze Západní Sahary upřednostnila na druhém albu skromný doprovod kytar a ručního bubnu tebal. S nadějí, že tím snáze se písně ujmou v její pouštní domovině, kam se ještě nikdy nepodívala a jen tak brzy nepodívá. Názvem alba Soutak krajanům navíc vzkazuje: jsem váš hlas.
Saharskou arabskou demokratickou republiku od 70. let z velké části okupuje za přihlížení západních mocností Maroko, podtrhující status quo vybudováním bezmála tři tisíce kilometrů dlouhé, zaminované ochranné zdi, oddělující území bohatá na nerostná ložiska od vyprahlé neúrodné pouště. Tu kontroluje Fronta Polisario, po letech krvavé guerillové války proti Maroku, odhodlaná dosáhnout spravedlnosti cestou informačního vzpěčování. Ta je v současnosti nejúčinnější zbraní národa Saharawis, udržující povědomí o národní identitě v alžírských uprchlických táborech, kde už desítky let skoro polovina Saharawis žije. Na okupované Západní Sahaře probíhá léta ideologické vymývání mozků a tvrdá perzekuce: sebemenší zmínka o nárocích a kultuře Saharawis, třebas jen vyvěšení národní vlajky nebo zpěv písní v jazyce hassaniya, je považováno za provokaci vůči marockému režimu a opravdu tvrdě trestáno.
Taktika Fronty Polisario vychází z předpokladu, že proti mlčení politiků postaví mínění světové veřejnosti. Namísto boje upřednostňuje kulturu: hudbu a poezii. Podporuje vzdělání, financuje vznik nových skupin a koncertních turné a mladé adepty u alžírských táborů vysílá na studia do zahraničí. Tak se jedenáctiletá Aziza ocitla na Kubě a dnes žije v Barceloně. „Považuji se za novodobou nomádku,“ říká o sobě Aziza, zpívající v arabštině a španělštině. Mohli jsme ji vidět i na veletrhu Womex v dánské Kodani v hudebně- -filmovém projektu Nömadak TX baskické dvojice Oreka TX, do něhož patřil také mongolský hrdelní zpěvák. Žádné překvapení: zmíněný statut nomádky Azizu vedl k zakládání mezinárodních skupin Yayabo a Gulili Mankoo splétajících Saharawis s latino jazzem, západoafrickou hudbou a dokonce s výbušným kolumbijským stylem cumbia.
Debutovala rockově a funky laděným albem Mambruk, s nímž v roce 2012 částečně pronikla na globální scénu. Produkovala si ho sama a nemá cenu se vrtat v tom, že v uctivých hodnoceních převládala spíš sounáležitost s jejím osudem. Hledala se, o tom nepochybujme, neměla za sebou tolik zkušeností jak si ujasnit inspirační priority a dodat jim ucelenější, přirozeně originální tvar, který by ji vytáhl z módního pouštního bluesování. Nepostrádala přitom schopnost přirozeně propojit hypnotické rytmy s působivými melodiemi. A v neposlední řadě má dar vemlouvavě žalozpěvného hlasu, o poznání sice méně expresivního než Mariem Hassan, nicméně srovnatelně empatického. K dokonalosti se jí nedostávalo jen pověstného krůčku: než se Azize vloni nabídl s pomocí americký producent Chris Eckman; člen Dirtmusic se zkušenostmi s malijskou a tuarežskou hudbou – viz rozhovor v UNI 1/2014.
Eckman akustickému albu mistrovsky vtiskl neuvěřitelnou naléhavost vyvěrající z exilového zoufalství bez brzkého řešení. Obdivuhodně přemostil zpěvaččinu vášeň pro západomalijské blues Aliho Farky Toureho s jako písek mezi zuby skřípajícím stylem hawl, hudebním symbolem národa Saharawis. Jeho puls představuje „velice pomalé bubnování na tebal, mnohem pomalejší než údery srdce“. Viz skladba Aradana: pouze Aziza a tebal.
Nejedná se o jednoznačně „pouštní album“, ale ani o publiku vstřícný kompromis: vždyť hawl, v řeči Saharawis umění světa, je tradiční hudba Západní Sahary a Mauretánie, cosi jako křižovatka mezi arabskou a africkou kulturou. Brilantní malijský kytarista Kalilou Sangare na ní teď komunikuje se španělskou rytmikou – konga a baskytara – v jiskřivě akustickém multikulturním dialogu sloužící Azize a její sestře, backvokalistce Badra Abdallahe, k proniknutí pod kůži. Ohlédneme-li se po okolí, napadne nás alžírská Souad Massi: ta samá kombinace silných, zapamatovatelných melodií a hudební rozmáchlosti.
Převážně smutně temné, rozhodně ale ne pesimistické, politicky zabarvené snění o návratu do země kde nikdy nebyla, je tu součástí jedinečného Azizina skladatelství vzedmutého rozpomenutím, že kdysi měla na dosah kubánský son (skladba Gdeim Izik) a dnes flamenco (Manos Enemigas nebo Lagi).
„Jste jako noc a hvězdy, jste příkladem lidskosti a boje,“ zpívá Aziza v nádherné Julud, věnované matce, kdy neznat obsah drsného životního příběhu, pustíte se do tance.
A proč byste se tomu vůbec neměli bránit, si přečtěte ve výpravném bookletu s překlady textů a nástinem historie Saharawis.
Glitterbeat Records, 2014, 49:29
