Iva Bittová
Houslistka, zpěvačka, perkusistka, multiinstrumentalistka, skladatelka Iva Bittová. Koncem první půlky osmdesátých let hvězda folkové scény zaujavší otevřenější část publika svým experimentálním přístupem. Následně po boku Pavla Fajta řazená k výrazným osobnostem domácí alternativní scény, jak byla nadžánrově chápána veškerá hudba vymykající se režimem blahobytně ukojené pop music a do šablon uzavřeného rocku či jazzu druhé dekády „normalizace“. Tvůrkyně a improvizátorka, která si vyzkoušela včlenění svého stylu do rocku, jazzu, improvizační experimentální scény, alternativních seskupení typu Bang On A Can All Stars, Nederlands Blazers Ensemble. Svůj um propojila se zpěvem dětí, zapěla v Carnegie Hall i ve Stavovském divadle Elvíru v Mozartově Donu Giovanni, svůj osobitý přístup vnese smyčcovým kvartetům i Bartókovým duetům. Zapojí se i do opulentnějších projektů typu Godárovy Mater nebo symfonicko-jazzového Zvonu. Od první nahrávky na singlu Pantonu loni uplynulo čtvrtstoletí a její práce je hlavně díky zahraničním vydavatelům zmapovaná.
Ač producent Manfred Eicher již na své etiketě Bittovou uvedl v roce 2006 v kantátě Mater zařazené do ECM New Series, nyní album nazvané prostě Iva Bittová včlenil do katalogu jazzového – kdo hudbu posledního období tohoto katalogu zná, ví, jak je Eicherovo pojetí jazzu v hudebním prostoru rozprostřeno trojrozměrně. O tom, že se dobral podstaty muzikantského projevu Ivy Bittové, její originality, svědčí pojetí nahrávky: umělkyni představil v její nejintimnější podobě, v sólové hře. Tucet skladbiček označovaných jako fragmenty a s převahou tříminutové stopáže je bezejmenných, pouze značených číslicemi. Ruší se tím jakákoli nápověda posluchači, který se tak musí soustředit jen na to, co slyší, aniž by hledal ve sdělení názvosloví nápovědu. Abstraktní vnímání hudby nám však umocňuje soukromý emoční výklad. Její improvizace podléhají disciplíně, nejsou bezbřehé, ždímající téma za každou cenu, případně jsou ohraničeny autorským záměrem, byť často se z čiré improvizace rodícím. Na její hudbu, podobně, jako měl vliv moravského folklóru v počátcích, má dopad i její život v multikulturní Americe, její koncertní cestování po celém světě, v němž na muzikantskou duši doráží příval podnětů. Zcela zřejmě se projevuje sound Blízkého Východu, vliv židovské kultury („IV, VI“ – bez přítomnosti hudebního nástroje), možná Orientu obecně („V“), byť „cezeného“ Balkánem. Titul „VI“ je zajímavý tím, že motiv je jediný převzatý – od slavného španělského skladatele Joaquina Rodriga, na nějž vedle vlastní kultury ovlivněné africkou Arábií působila také kultura místní židovské komunity sefardské.
V úvodu „I“ svůj bezeslovný vokál něžně podkresluje dětsky kolovrátkový zvuk kalimby. Dramaticky naléhavě, až temně, rozezní housle ve „II“. Její vokál až na dvě výjimky je improvizací beze slov. Těmi jsou text Gertrudy Steinové v „III“ a Chrise Cutlera v „VII“, v níž se Bittová vrací až ke svému rozvernému „lelekovickému“ soundu. „VII“ je nejdelší z fragmentů, trvá přes sedm minut a dělí se do hudební náladou odlišných „podfragmentů“. Silnou židovskou emotivitou je nabitý fragment „VIII“ zahraný sólově na housle. V „IX“ vokál podkresluje rytmická, současně melodická, perkusní hra na strunách, což vytváří efekt nějakého etnického nástroje. Ryze vokální lamentací v náladě poddání se osudu je „X“. Ke kořenům vlastní improvizace se vrací průběžně, až ke svým dovádivým momentům to přivádí v „XI“, včetně závěru s imitací zpěvu ptačího hejna. V závěrečném „XII“ si opět bere pod prsty kalimbu, aby ji melodicky podpořila v nostalgii, která se do jejího hlasu vkládá. Novinka dokazuje, jakou silnou osobností byla od svých počátků, v čem je výjimečná. A jak vyzrála na čas. Potvrzuje to průběžně hlavně svými sólovými koncerty. Americké červencové účinkování současného seskupení Ivy Bittové s klarinetistou Evanem Ziporyanem a kytaristou Gyanem Rileyem je již inzerováno na stránkách www.bittova.com.
ECM/2HP, 2013, 41:49