Tvrdý / Havelka: U nás v garáži
Album, které vyvolalo tak ostrou diskusi, že by mu ji jiné nahrávky mohly závidět. Zároveň ovšem i nahrávka, která se před poslechem neobejde bez vysvětlení. Leccos napovídá přelepka „album na motivy jednoho období českého punku, undergroundu a nové vlny“, ale ta nestačí. Protože to nejhorší, co se může posluchači stát, je že očekává jen předělávky známých i zapomínaných písní podzemních kapel i běžných klubových jmen let minulých. I když podobný obsah některé avizující články slibovaly.
Na začátku byl film Listopad a nápad vrátit se při komponování hudby k hudbě z doby, ve které se odehrává. Skladbám, které jsou ikonami všech posluchačů mimomainstreamové tuzemské tvorby, kteří jsou starší než 40 let. Kdo ostatně někdy slyšel Žiletky, Brixton, Sbohem a řetěz či Ale čert to vem, nezapomene. Ale i ty momenty, které znají jen nadšenci (Sny od Půlnoci nebo Možná jednou z repertoáru STP) v sobě dobu svého vzniku mají pevně zakódovanou. Martin Tvrdý (známý i jako Bonus) a frontman Please The Trees Václav Havelka se rozhodli toho využít: nepoužili ale ani originální verze, ani je nepředělávali, ale napsali písně nové s použitím původních textů. A leckde i bez znalostí původního materiálu, jen z pocitů a nálad, které v nich i dnes funkční verše vyvolaly. Vlastně tak nejde o coververze, ale o jejich mladší sourozence.
Není tak divu, že konzervativnější posluchači vůbec nechápou, případně reagují hystericky. Vždyť to není těm originálům vůbec podobné! A kde je původní energie? Jenže tohle je úplně jiný svět než hospodská uvolněnost a punková přímočarost. A dokonce i než artistní kompozice Agonu přepracovávajícího Plastiky či Psí vojáky. A už vůbec nemá potřebu se poměřovat s léty osvědčenými perlami. Možná je tak u poslechu napoprvé nejlepší na původní verze úplně zapomenout a zkusit se od nich zcela oprostit. Teprve pak to totiž může začít fungovat. A následně lze ocenit, jak je tahle nahrávka zároveň poctou, vzniklou s velkou úctou, a zároveň imaginativní seancí a zvukovým dobrodružstvím. A třeba si u poslechu i přiznat, že to, co přežilo, jsou právě především nadčasové a i dnes stále platné reakce na okolí i vlastní pocity z něj ukryté v textech, zatímco ostatní je už ze všeho nejvíc vzpomínka, nostalgie a energie časů minulých. Důležitá pro pamětníky, ale také něco, co současná generace vůbec nemusí být ochotná vnímat. (Ostatně, kolik asi těch téměř padesátníků – pamětníků časů vzniku původních skladeb, je třeba ochotno poslouchat bigbandy z padesátých let, které tak dostávaly do varu jejich rodiče?).
Celá nahrávka je neobyčejně sevřená, nese se v intimní, melancholicky laděné atmosféře, trochu studené od ledově tepajících beatů. Kontrast vůči minulosti kytar i topolovského bušení do klavíru nemůže být větší. Momenty překvapení s sebou nese hlas, který střídá všechny myslitelné polohy a stává se dalším nástrojem. Přechází od falzetu až někam k operním manýrám, je všechno, jen ne civilní, nestydí se, ale staví se na odiv. Hraje si. Podobné je to s pavučinou samplů, kláves a jen výjimečně použitých strun. Prostředky jsou jiné, podstata zůstává, srovnávání je marnost. Není tu většina z toho, čím oplývaly předlohy, ale jsou tu jiné a neméně úderné gradace, zvukové mozaiky a vůbec poměrně dost zajímavého materiálu, který své taje odhaluje až postupně. Nové šaty a posun. I s rizikem, že ti, kteří potřebují modly, to autorům neodpustí. Jenže i to se v historii opakuje.
Tvrdý s Havelkou jsou na téhle desce nejen současnější, než ve svých jiných projektech, ale i současnější než někteří mladší kolegové. Nostalgicky nevzpomínají a nepodléhají sentimentu, ale ukazují jednu z mnoha cest a možností, jak se postavit k minulosti. A třeba právě tahle deska k ní přivede i ty nejmladší, pro které už je dávno mrtvá. I díky tomu je kolekce U nás v garáži bezesporu jednou z událostí uplynulého roku (za což se dočkala i nominace v Ceně Vinyla). Nahrávkou na kterou se dost možná bude časem vzpomínat. Stejně tak, jako se dnes vzpomíná na nejlepší léta Psích vojáků, Garáže nebo Dybbuku.
Polí 5, 2014, 55:58
