Maria Schneider Orchestra: The Thompson Fields
Dočetl jsem se tuhle, že je prý muzika Marii Schneiderové „postimpresionistická“. K takové zkratce snad vede zvukomalebnost partitur i fascinace krajinou a přírodou. Jo, Debussy a spol. druhdy jazz vydatně inspirovali. Ale harmonickými postupy a ne do not převedenou obdobou malířského stylu. Zatímco Schneiderová jasně navazuje na vrcholné jazzové, rázné a svérázné osobnosti. Náchylné spíš k expresi, abstrakci. I k akci. Od Ellingtona až po Gila Evanse. Jemuž pár let asistovala. A Boba Brookmeyera. U kterého studovala v 80. letech.
Dal by se u ní ovšem vystopovat vliv amerických modernistů Copelanda a Barbera, nebo Evropana Messiaena. A ještě dozadu: Stravinského, Milhauda. Chronologicky vzato samých postimpresionistů. Kteří, pravda, nastoupili po výrazném impresionistickém období. Ale s jinými výhledy. A Schneiderová jistě zná druhou větu Ravelova klavírního koncertu G dur, poznamenanou naopak jazzem. Sama by hned dodala, že ji zasáhla i brazilská hudba, včetně Jobimových samb ve velkoorchestrálních aranžmá Clause Ogermana na Sinatrově legendárním albu (1967). Atd.
Je to prosté – jde o tvůrkyni s vědomím souvislostí. A znalostí vývoje hudby symfonické i jazzové. K níž se během „vážných“ studií přimkla. A jakkoli působí při dirigování tančící blondýnka étericky (i se v tom duchu nechává fotit na obaly), vede devatenáctičlenný ansámbl vlastními kompozicemi s neustálým napětím, v ohromující dynamické a barevně proměnlivé škále. Často s provokativně hybnými rytmy a groovy. Místy k burácivým vrcholům. Díky perfektnímu kompozičnímu řemeslu, velké imaginaci a originalitě.
Dnes už předposlední disk Maria Schneider Orchestra vyšel před osmi lety, vznik úžasného Sky Blue tehdy podnítilo skladatelčino „birdwatchování“ v newyorském Central parku, konstantní zastávce migrujícího ptactva. Loňský The Thompson Fields je zase ozvěnou dětství a dospívání na americkém středozápadě. A opět, vnímání tamní přírody.
Jak plyne kupříkladu z titulu skladby The Monarch and The Milkweed. Prvým objektem je tamní motýl, příbuzný nám důvěrnému (viz Adéla ještě nevečeřela: „Babočka jenerál, dědečku!“), a druhým rovněž běžná rostlina s nafialovělými kvítky, botanicky Klejicha vatočník, případně K. hedvábná. Ve dvanáctiminutové nahrávce drží monology trombon Marshalla Gilkese a křídlovka Grega Gisberta, nakonec v dialogu nad táhlými plástvemi celého tělesa. Jak tomu u Schneiderové bývá, i když jde o pevné, hustě vypsané a promyšlené kompozice, mají v nich značný prostor dopředu vybraní sólisté. Nervní, zpočátku prudce rostoucí, pak do pianissima zklidněnou a opět vyšroubovanou (a také i ornitologickou) Arbiters of Evolution (14 min.) ušila autorka na tělo Donnyho McCaslina, jdoucího za vyjádřením emocí na kraj tenorsaxofonového světa.
Zkraje starojazzově funerální a později k atmosféře detektivních seriálů ze 60. let posunutý Nimbus je hřištěm pro divočení alťáka Steva Wilsona. Kytarista Lage Lund a pianista Frank Kimbrough jen zdánlivě bezcílně plují nad minnesotskými pláněmi v titulním kusu. Při úvodní Walking By Flashlight vám dojde, proč je klarinet pro jazz znovuobjevený – nenahraditelností vřelého tónu skutečně dřevěného instrumentu (do skupiny „dřev“ patří nominálně i kovové saxy). Pokud ho, tedy takový tón, někdo má jako Scott Robinson. A Gary Versace a jeho pavoučí akordeon? Tu a tam se po ploše alba zjevující a zanikající? Jemně rozvlněném v A Potter’s Song, skladbě věnované na věčnost odešlému trumpetistovi MSO Lauriemu Frinkovi?
Krása za krásou, tak to jde bez ustání, skoro osmdesát minut. Když disk dohraje, jdete do něj znova. A těšíte se na závěrečnou Lembrancu, jak jinak, brazilskou. A na to, čím neustále podněcují vnitřně neuvěřitelně soudržný orchestr (většina hráčů je v něm léta a léta) Jay Anderson (basa), Clarence Penn (bicí) a Rogerio Boccato (perkuse). A co všechno jste ani po osmém poslechu téhle nadzemské muziky ještě nestačili postřehnout.
Artist Share, 2015, 1:17:21