John Abercrombie Quartet: Within A Song
Názvem novinky nám kytarista John Abercrombie napovídá, co vždy považoval za podstatné: že zdařilé melodické nápady budou díky rozmanitosti jazzové interpretace trvale s námi, ať už v podobě původního stylu nebo v reformním pojetí progresivních výbojů. Sám ukazuje, že libozvučnou melodii lze uplatnit v každém stylu a prakticky to předváděl jak ve svém „rodném“ jazzrocku, tak po boku stylotvorných avantgardistů Johna Surmana, Paula Bleye, Charlese Lloyda, Enrica Ravy či Johna Scofi elda. Nové kvarteto zvolilo cestu přizpůsobenou oběma sólovým protagonistům – Abercrombiemu (1944) a tenorsaxofonistovi Joeovi Lovanovi (1955). Kapelník trumfovou sedmu moderních standardů doplnil skromně třemi tituly. Jeho Easy Rider je nostalgickou poctou stejnojmennému filmu v kontrastu s hudbou filmovou založenou na bluesrockovém, folkrockovém a rockovém soundu kritických let éry hippies. Abercrombie tuto upomínku v baladickém duchu pojal rytmicky s pomocí bubeníka Joeyho Barona (1955) jako snový valčík, s jehož rytmickou rozostřeností by měli problém i profesionální tanečníci. Titulní píseň Within A Song je naopak svižná swingující skladba, v níž se s chutí odvazuje Lovano připomínající zde raného Ornetta Colemana. Na něj sólově navazuje Abercrombie, jehož kytara na celém albu zní „postaru“ akusticky, a dále patřičným sólem Drew Gress (1959). Tento titul má ovšem dvě témata – tím hlavním je Abercrombieho Within A Song, na nějž v poslední minutě Lovano naváže citací skladby s názvem opačného smyslu Without A Song (1929). Znalci standardů vědí, že tuto melodicky chytlavou píseň zpívají přední jazzoví zpěváci a hrají instrumentalisté všech stylů. V moderním jazzu ji pak proslavil tenorsaxofonista Sonny Rollins, jenž ji zařadil na své proslulé album The Bridge. Ostatně na tomto LP, jehož zrod během února a ledna 1962 letos oslavil své půlstoletí, zazněla také úvodní skladba tohoto alba Where Are You. 
Třetí kapelníkovo téma Nick of Time svou zpěvností zní jako z lidového zpěvníčku – ovšem nejdříve je třeba k tématu projít dobrodružnou hrou celého kvarteta, než Lovano zacituje základní melodii přehledně. Ostatními skvělými převzatými tituly jsou Davisovy Flamenco Sketches z alba Kind Of Blue (1959), v nichž stojí zato pozorně se zaposlouchat do sól Lovana a Abercrombieho, Blues Connotation Ornetta Colemana (LP This Is Our Music, 1961), balada Wise One Johna Coltranea (LP Crescent, 1964), Interplay Billa Evanse ze stejnojmenného LP (1962). Závěr pak patří standardu Sometime Ago z pera argentinského jazzového pianisty, zpěváka a skladatele Sergio Mihanoviche, jehož zařazení se stalo neplánovaně předčasnou poctou autorovi – zemřel letos v květnu ve věku 75 let. Album Abercrombieho kvarteta není jen připomínkou úžasného období jazzu na přelomu páté a šesté dekády, jemuž by se slušelo říkat druhý zlatý jaz zový věk, ale také toho, jak lze s dědictvím nakládat výsostně tvůrčím způsobem jazykem současnosti.
ECM/2HP, 2012, 61:11