Randy Newman: Dark Matter
Poté, co Randy Newman dokončil sám u piana probírku vlastního Zpěvníku (loňské souborné a nově doplněné vydání všech dílů The Randy Newman Songbook), zvolil na nové řadové desce Dark Matter přesně opačný přístup. Využívá bohatá orchestrální aranžmá, kapelu hrající latinu, rhythm-and-blues, parodii na gospel i muzikálově či filmově působící motivy. Žongluje s vyprávěnými, melodramatickými pasážemi a dramatickými momenty se smyčci, které klidně zhurta přetrhne kabaretem. To vše třeba v rámci jediné kompozice The Great Debate. Jde vůbec o hodně „divadelní“ záležitost. Nic z toho pochopitelně není ani trošku samoúčelné, takové věci Newman nedělá. Aranžmá vždy slouží písni.
Někdy až „školometsky doslovně“, což není žádná výtka. Skvěle to funguje právě v The Great Debate, hodně cynicky komentující disputaci mezi vědou a náboženstvím, materialisty a kreacionisty. Tahle úvodní, více než osmiminutová skladba trochu připomíná Werichovo písničkové finále Pekařova císaře. Newman vyjmenovává profese a vžívá se do role „biologů a biometriků, kosmologů a kosmetiků, astronautů a astrofloutků, on-doktorů a ona-doktorů“ (jistě, má-li příležitost, neváhá si vystřelit i z emancipace či politické korektnosti) a naopak „baptistů, metodistů… velkejch církevních bossů, šesti slepých chlapců a pěti tun radosti“. A přidává i komentáře jistého Mr. Newmana, tedy sebe sama. Patřičně potrhlá prohlášení každé ze stran, třeba na téma globální oteplování nebo temná hmota (odtud vědecký termín Dark Matter v názvu alba), pak podbarvuje vhodný, stejně nápadně přehrávaný hudební styl. Nejmrazivější na vyznění celé taškařice je, že podobné disputace lidé myslí vážně, smrtelně vážně. Čeká nás středověk a to i díky sebeztrapňování vědy. A pane Randy, bacha, vás by mohli upálit mezi prvními. I když spíše ne, běžný inkvizitor z lidu tuhle parodii na všechno a na všechny nepochopí.
Randy Newman, šťastný to písničkář, si vůbec může pochvalovat věrné publikum: „Jsem na tu desku hrdý, myslím, že je zábavná. Zároveň jde o něco jiného, než jsem dělal kdykoliv předtím. (…) Písně pokrývají mnohem více témat než bývá obvyklé a portrétují spoustu těch nejodlišnějších charakterů. Mám chytré diváky, textům rozumějí.“
O jaké další charaktery jde? Autor nepřehání, když inzeruje extrémní rozptyl. Text Sonny Boy pochopitelně pojednává o slavném bluesmanovi Williamsonovi, a Putin samozřejmě…, ale právě že vůbec ne pouze o Vladimirovi Putinovi. Nečekejme od Newmana prvoplánovost. Jedna z nejlegračnějších a zároveň nejděsivějších písní alba se pod záminkou šprťouchlat na adresu cara euroasijské velmoci trefuje do všech mocí nemocných šéfů planety. Newman nemusí po lopatách vysvětlovat, koho má ještě na mysli.
„K popukání“ – uvozovky jsou tu nezbytné – je také fiktivní historická konverzace bratrů Kennedyových (Brothers) v Oválné pracovně před invazí do kubánské Zátoky sviní, podkreslená sladkou salsou, poklonou Celii Cruz.
Aby svoje komplexní, sarkastické příběhy s pointou patřičně muzikantsky vyšperkoval, pozval Newman rovnou tři producenty. Dlouholetou spoluprací ověřené pány Lennyho Waronkera (vypomáhal u samých začátků Newmanovy nahrávací kariéry, též Little Feat, Ry Cooder, Rufus Wainwright), Mitchella Frooma (Suzanne Vega, Elvis Costello, Sheryl Crow) a „služebně nejmladšího“ Davida Bouchera (podílel se na Newmanově filmové hudbě a pokud tušíme, že právě on měl na starosti orchestrální pasáže, tušíme asi správně). Ale přesto není přeprodukováno, natož přeplácáno. Když už někde Newman káže použít bombastických prostředků, kontrastujících s klavírním základem, ví proč. Zůstává mistrem a Dark Matters snese co do kvality srovnání s jeho nejlepšími tituly ze 70. let.
Nonesuch, 2017, 39:31