V době, kdy se ze světa stala jedna globální vesnice a i do odlehlých oblastí se lze dostat v řádu desítek hodin, je celkem pochopitelné, že se i folklor z mnohdy velmi zapadlých oblastí snadno šíří. Exotika vždy lákala, ovšem většinou je využívána jen jako koření pro zpestření běžné stravy. Producenti uvažují, jak zatraktivnit nové nahrávky, zejména taneční. Mnohdy jde o zcela umělá obohacení, která nectí ducha původní hudby, jak ukazují poslední nahrávky Trans -Global Underground, proti nimž i Kučerovci s Cucurucucu jsou studánkou folklorního purismu. Výtka se však netýká jen oblasti taneční hudby, i na scéně world music různé fúze kloužou po povrchu, zejména v případě oblíbené metody přivést muzikanty ze dvou různých oblastí a čekat, co spolu vytvoří. Hlavním problémem není snaha spojit dva mnohdy zcela odlišné přístupy, ale fakt, že fúze vzniká neorganicky, na objednávku.
Propojení celé řady stylů ale může skutečně přinášet mimořádně silný výsledek. Ukázalo to poslední v řadě představení divadla Archa, věnovaných problematice uprchlíků, kteří se na výsledku sami podílejí. Jednotlivé příběhy v Tanci přes plot oddělovala vystoupení souboru All Stars Refjúdží Band (Divadlo Archa, 2008, 23:42), ve kterém spolu pod vedením klarinetisty Michae la Romanyshyna hráli Armén z Gruzie, Kurd, Číňanka i Češi, muzikanti po boku herců. Vedle virtuosů, jako byl bandleader nebo hráč na arabskou loutnu ud Abdulrahman Kasem či bubeník Adam Koller, v kapele hrála Eva Hromníková, která po většinu doby držela na harmoniku jen jediný akord, od něhož se odvíjela harmonie.
Romanyshyn vycházel z kvalit muzikantů, aby se každý mohl zapojit a ctil i jejich přístup. Snažil se nalézt adekvátní formu, ve které by se všechny prvky mohly propojit. Nesnažil se skloubit kurdský folklor s čínským nebo africkým, ale všechny je uplatnil v dnes už globálních stylech, jako jsou dixieland a dechovka zkřížená s klezmerem nebo chcete -li cirkusová kapela či šraml, kterážto dvě označení jsou asi nejpřesnější. Univerzální stylově amorfní všežravá kapela, jaká by mohla klidně vzniknout i spontánně v uprchlickém táboře, aby pobavila lidi, umožnila citlivou interpretaci kurdských nebo moldavských motivů i ohlasů hudby čínské. Nejsilnější jsou však právě šlapavé písně mající nejblíže k šramlu. Vrcholem je Fajton s kongeniálním dvojverším Ondřeje Hraba Chtěl jsem vám zpívat píseň, která vás rozpláče. Ale mám přízvuk./Chtěl jsem vám zpívat píseň, které se budete smát. Ale mám přízvuk.
A závěrečná krutá parafráze textu naší hymny Kde je domov můj, která obrozeneckou lyriku přenáší do kontextu světa lidí nucených opustit svou vlast, jimž nic šumění borů neříká a kteří si nejsou jistí, zda ta země česká je tak krásná, protože je s přívětivou náručí rozhodně nevítá. A tak místo vznosného projevu slyšíme známá slova v prokouřeném ironickém waitsovském chrapláku i v hysterickém křiku Číňanky Jing Lu.
