Polská zpěvačka Anna Gadt již na předchozích dvou albech pro slovenské vydavatelství Hevhetia pracovala s určitým konceptem. Páteř Renaissance (2017) tvoří kompozice polských skladatelů oné epochy a celkově je věnované ideálům humanismu, Mysterium Lunae (2018) pak vychází z části ze symbolické poezie Boleslawa Leśmiana, jindy reflektuje otázky sebeurčení. Nejnovější opus byl inspirován deníkovými záznamy spisovatele Witolda Gombrowicze (1904–1969), který se ve svém díle zabývá především motivem formy, ať už ve smyslu společenských a komunikačních konvencí, které nabourává obsahem i formou svých děl, nebo v abstraktnějším smyslu, jako neproniknutelné masky, za kterou se skrývá smysl okolního světa.
Pro jeho psaní je typické groteskní zkreslení světa, absurdní humor a nadsázka. Sám sebe ostatně charakterizoval: „Jsem autorem nejen těžkým, ale i drastickým. Některé biografie jsou vysublimované už od kolébky, já jsem však celý svůj život měl nesmírně blízko k nezralosti, přímo jsem se o ni otíral, nereprezentuji svět dospělých, moje slizké místo je tam, kde se zralost stýká s nezralostí, forma s bezformím…“
A přesně tohle odpovídá milieu alba. Anna Gadt tu občas recituje, až deklamuje jednotlivé úryvky Gobrowiczových myšlenek a postřehů, jindy si je jen tak prozpěvuje, dekonstruuje je až k jednotlivým slabikám a hláskám a pak přechází do volného scatu. V průběhu tak občas mňučí, mručí, mamomuje, šepoce, šuchá, popufukuje až trubkuje, mlaská, tytykuje a tsá nebo si třeba jen tak lalalá a dovzdychuje.
Někdy tajemně, někdy dětinsky i laškovně až lascivně rozverně, jindy něžně, pak až imperativně a zase nezávazně či zadumaně. Prostě si hraje a pohrává se slovy i zvuky, aniž by snižovala filozofickou rovinu textů. Tomu přitakává převážně akustická kytara Marcina Olaka (mimo jiné žáka Ralpha Townera, což je znát), který se pohybuje v oblasti vážné hudby i nejrůznějších odnoží jazzu. Někdy hlas jakoby obtáčí, jindy jen minimalisticky drnká, občas se pak rozprostře do abstraktnějších struktur.