Momentálně v Praze žijící kanadský světoběžník Tyson Cosby hrával na ulicích blues i postrock v klubech s kapelou Squall. Nyní si říká Atlantic Cable a na debutu DARWIN AVENUE (Starcastic, 2006, 49:29) si vypůjčuje ze všech tradičních žánrů a přitom i udržuje vlastní tvář. Cosby má to, co můžeme muzikantům zejména z amerického kontinentu (ale i obecně zemí bez přerušené umělecké kontinuity) jen závidět: ať hrají, co hrají, většinou v sobě mají hluboko zapuštěné kořeny tamní hudební historie a nestydí se je použít – vědí, že jde o, dorůžkovsky řečeno, ,nabíječku pro každou baterii‘.
Atlantic Cable můžeme bezesporu přiřadit k současné vlně lo-fi písničkářů, podstata jeho hudby má ale blíže k přístupu, který je typický pro ,berlínské Australany‘: každého musí v první řadě napadnout zejména Hugo Race. Tím nechci říct, že by se v něm Cosby zhlédl, je jen podobně vyladěn, podobně pracuje s temnými odstíny Charleyho Pattona a Sona House, s dekadentní atmosférou Kurta Weilla, s psychedelickými náladami a noisovými plochami. K tomu všemu mu většinou stačí nahaleně sejmutá akustická kytara a ‚trocha pomoci přátel‘. Úspornost nikoli z nouze, nýbrž z přesvědčení je hlavním Cosbyho mottem – týká se úplně všeho, soundu, aranží, způsobu hry, forem skladeb, polomluveného zaříkávačského zpěvu a vlastně i textů, v nichž zažité folkáčské banality o pravdě a lásce destruuje tématy o vědě a technologii. I přes onu úspornost, ba přímo jednoduchost, je ale na Darwin Avenue právě díky Cosbyho muzikantskému rozhledu spousta silné hudby.
