Darandi není typické řadové album a nejde ani o výběr. Honduraský příslušník etnika Garifunů znovu natočil některé ze svých nejoblíbenějších písní, nastřádaných za 30 let muzikantské kariéry. Jakkoliv často bývá všeliké znovunatáčení zbytečné a písně pak sice po stránce technické lépe „vyvedené“, leč původní náladu postrádající, tohle retro smysl má. Aurelio Martinez se rozhodl točit jinak než v případě předchozích titulů. Bez vrstvení stop, živě ve studiu se současnou pódiovou kapelou. Deska měla zachytit Aureliův repertoár tak, jak ho posluchači znají z koncertů. I my měli to štěstí v říjnu 2014 na výborném vystoupení v Jazz Docku. Což se podařilo, nahrávka na první poslech strhne živelnou atmosférou. Více než studiová alba z poslední doby jako Laru Beya (2011) a Lándini (2014), ač ta jsou také vynikající, vypichuje Darandi tanečnost a zdravou dravost (poly)rytmů, sourodě těžících jak z karibské, tak africké tradice. Přitom ona muzikantská radost vůbec nemaže dojem melancholie, pro Aureliovy písně typický, a sociální podtón daný texty o ústrcích, kdy jsou například příslušníci etnika připravováni o tradičně obývaná pobřežní území, to kvůli výstavbě hotelů pro turisty, či migraci Garifunů z Latinské Ameriky do Států: „Chtěl jsem, aby mladí Garifunové slyšeli o problémech, ve kterých žijí, tak, jak je reflektují písně, a pěkně s těmi problémy vytančili,“ vysvětluje poslání alba někdejší politik a zastánce práv svojí menšiny Aurelio v tiskové zprávě.
Deska vznikla naprosto spontánně a neplánovaně, když Aureliova kapela vystupovala v Británii na festivalu WOMAD a ve volném čase vyrazila na návštěvu do studií pořadatele festivalu a svého vydavatele Real World. „Dostali jsme se do prostředí, kde jsme se cítili naprosto přirozeně, jako bychom byli ve vlastní komunitě a hráli garifuna music pro našince,“ pochvaluje si Aurelio atmosféru natáčení.
Otázkou zůstává, proč potom Aurelio rovnou nenatočil koncertní album. Po muzikantské ani zvukové stránce by to nebyl problém, kapela hraje naživo jako z partesu a netřeba žádných technických studiových fíglů ani drahého vybavení. Darandi je ovšem natolik povedená kolekce, že tuto rýpavou otázku můžeme s klidem nechat bez odpovědi a spokojit se s faktem, že to takhle Aurelio Martinez asi prostě chtěl.
Real World Records, 2017, 53:47