Kontrabasista a skladatel Avishai Cohen, tentokrát nikoliv zároveň i baskytarista a zpěvák, si trochu naběhl prohlášením ve video upoutávce, že Arvoles je jeho nejlepší album. Na přímý dotaz, proč zrovna poslední titul považuje za nejzdařilejší, ovšem odpověděl důvěryhodně. „Doopravdy věřím, že je Arvoles moje dosud nejlepší deska, protože jsem se za ta léta mnoho naučil… Jsou zde stopy klasické hudby i afrokubánských rytmů. Zaslechnete tu bebop i hard bop, swing i hip hop… myslím, že jsem se naučil rychleji dobrat podstaty věci.“
Co je nejlepší Cohenovou nahrávkou ponecháme individuálnímu vkusu každého posluchače a hrdost tvůrčího člověka na vždy právě to poslední dílko lze snadno pochopit. S poslední větou můžeme navíc souhlasit bezezbytku. Ne, že by měl Avishai v minulosti tendenci se nějak pustě vykecávat, ale tentokrát opravdu míří v sevřených a relativně krátkých (od necelých tří do pěti a půl minuty) snímcích přímo na melodický cíl. Ať už se pustí do prostinkého lidového motivu Arvoles, působícího jako přepracování chytlavé barokní miniatury pro jazzové trio, dá průchod typické levant-jazzové estetice ve skladbách jako Face Me, nostalgicky zavzpomíná na svoje zámořské začátky New York 90’s nebo přímočaře mainstreamově swinguje ve Wings. Všechno už jsme v minulosti od Cohena v nějaké podobě slyšeli, ale tentokrát jako by zhutnil svůj „smysl pro krásu“ i pro hudebně-poetickou zkratku.
Nechybí ani vývoj ve zvuku. Obsazením se Cohen jakoby vrací do svých raných dob, kdy krom pianového tria často aranžoval pro dechy. Polovina nahrávek je tu triových, polovinu natočilo kvinteto v relativně neobvyklé sestavě s flétnou a trombonem (švédští hráči Anders Hagberg a Björn Samuelsson). Ázerský pianista Elchin Shirinov ovšem hraje všude velmi osobitě a jinak než předchozí klavíristé Avishaiových sestav, což byl pochopitelně kapelníkův záměr. Bez srovnávání, Cohen si připsal do diskografie další autorsky invenční, co do rukopisu nezaměnitelnou, ale přitom zase trochu jinou kolekci.
Raz Daz, 2019, 41:29