B4 se etablovali jako následovníci Can, což ukázalo i loňské vystoupení v Arše, kde doprovázeli jejich zpěváka Damo Suzukiho. I poslední album Lux Oxid jasně ukazuje, že jsou stále inspirovaní jejich písňovým obdobím okolo desek Saw Deligt a Flow Motion. Stejně tak ale u nich lze najít společné body se Stereolab a Jim O’Rourkem v období alba Eureka.
B4 jsou fascinovaní zvukem obskurních klávesových nástrojů, což potvrzuje i výčet těch, které použili na Lux Oxid, kde se mezi nimi vedle wurlitzeru najdou i Vermona Strings a Siel Mono nebo sovětské dětské klávesy Pille či monofonní bicí syntezátor Coron DS-8. I když jsou jejich soundem okouzleni, neskončili jen u ukazování zvukových možností nástrojů, jak to kdysi činili klávesoví mágové typu Ricka Wakemana. Naopak se snaží je uplatnit v adekvátním žánru a vytvářejí zvukově nesmírně zajímavé písně, kde se všechny složky pojí, i když jádrem jsou klávesy. Většinou základní jednoduchý repetitivní motiv kláves doplňují další plochy, zatímco rytmus zdůrazňují jednoduché a zvukově uměřené bicí s příjemně měkkou basou.
Inspirace Can je jasná hned v úvodní Winners Go Down Too, plné zvuků ze starých sci-fi filmů, z nichž se nakonec vyloupne jednoduchý motiv kláves podporovaný basou a bicími, než nastoupí posmutnělý refrén, přičemž závěr je opět utopený v tříšti zvuků. Na desce se objevují i prvky electrofunku, což je slyšet ve Fever Songu, následující Rot ale ukazuje vazby na underground. Dominuje mu ostináto plastikovského basového riffu, jehož kořeny sahají k ranému Zappovi (Help I am Rock), nad nímž bouří zkreslená kytara a tříšť dalších zvuků.
Lux Oxid je nejdotaženější deskou B4, není jednorozměrná, střídají se stylové vlivy i nálady. Po divokém Rot přijde uvolněný nostalgický úvod písně Disco From Hell, než melodii smyčců překryjí vlny zkreslených pokroucených zvuků.
Mnohé melodie přitom ukazují, že B4 mají vysloveně hitový potenciál, což je zřetelné nejen ve výše zmíněných skladbách s výjimkou Rot, ale hodně taky v posmutnělých Silhouettes a především ve svižnějších Error In My Soul nebo v odlehčeném funkem stříklém Les Satellites Perdus s decentně sólující kytarou a hymnickými klávesami. Nejvýraznější je to ale ve zpívané baladě Leaving Song s pozounem hostujícího Jana Jiruchy, kterážto skladba má nejblíže k O’Rourkemu a v jiné zemi by asi ovládla část éteru. Kapela sice v aranžích vždy uhne od popu, ale tady líbivou melodii ani nezabalila do vrstev pokroucených zvuků a ruchů, kterých občas bývá až příliš, jako by se bála ukázat melodické ledví a písničkářský potenciál. Občas tříšť podivných zkreslených zvuků písně vysloveně zavalí, což je vzhledem k síle nápadů škoda, v případě Leaving Songu to ale neplatí.
B4 vyzráli, už nepůsobí jako sběratelé obskurních nástrojů, ale jako kapela s jasným zaostřením.
Polí5, 2012, 57:24