Jsou hudebníci, pro které je komponování životní nutností, stejně jako dýchání a další základní životní potřeby. Mezi takové můžeme počítat například Willa Oldhama alias Bonnie ,Prince‘ Billyho, Edwarda Ka-Spela z Legendary Pink Dots, ale i nenapravitelného feťáka Petera Dohertyho. Ti všichni tvoří hudbu za jakékoliv situace. Prostě musí. Do této sebranky nepochybně patří i Bill Callahan, nenápadný chlapík s vizáží daňového úředníka, který svůj písničkářský dar už téměř dvacet let dokazuje pravidelným přísunem nahrávek. Ještě nedávno jako Smog, po přestěhování do Austinu už podruhé pouze pod vlastním občanským jménem. Novinka SOMETIMES I WISH WE WERE AN EAGLE (Drag City/Day After, 2009, 48:10) pokračuje v trendu, který nastartovala už poslední deska Smog A River Ain’t Too Much to Love. Změna rodinného sídla jako by do jeho hudby zanesla dlouhou dobu ztracenou rovnováhu. Světlo, které vymetlo z drážek kompozic poslední zbytky sychravého pelu disonance, lo-fi estetiky zamotané černým zábalem humoru a ironie balancující na ostré hraně deprese. Tím nechci říci, že novinka je jarní potravou pro zamilované středoproudé párečky, to ani náhodou. Bill je osobností, která nemá potřebu popírat základní atributy svého rukopisu. Minimalistické indie rockové písničky graduje podobně jako svérázné vokální výrazivo, pro které mám osobně nálepku ,koktavá evoluce‘ a není ničím jiným než jiným druhem bluesového zaříkávání. Producent desky Brian Beattie k rockové kostře přibral po dlouhé době staré známé s houslemi a lesními rohy. V tu ránu nabírá introspektivní muzika pana Callahana panoramatičtější charakter, a když navíc skladby Eid Ma Clack Shaw nebo My Friend vytočí rychlejší než střední otáčky, nestačíme se nad proměnou Billovy muziky divit. Nejsilnější momenty ale stejně přicházejí v podobě, která je pro autora už dlouhou dobu nejcharakterističtější. V pomalých baladách, kde frontmanův sytý baryton sedí v polštáři muziky pomalu čekající na jednotlivá slova, která z jeho úst vypadnou, viz otvírák Jim Cain a téměř desetiminutová bodka Faith/Void. Lambchop můžou jen tiše závidět. V tak suverénní formě se u Drag City a spol. už dlouho nikdo nepotkal.
