Bill Frisell letos zatím stihl vydat, nepočítáme-li hru v cizích službách (třeba interpretaci Zornových The Mysteries), dvě alba. Alba odlišná jako zima a léto. Zatímco Silent Comedy (únor) představuje nervní i humorné sólové studiové improvizace, Big Sur (červen) je promyšlená, psaná, velebná i chytlavá suita pro kytaru, smyčce a bicí. Desky mají společný snad jen zvonivý sound Frisellovy kytary – a to, že jsou výborné.
Nenechejme se mýlit názvem. Silent Comedy není němá groteska, natož tichá nahrávka, byť pár ambientních ploch také zahrnuje. Ačkoliv se Frisell při improvizování ve studiu obešel bez playbacku a dušuje se, že všechny tracky točil živě na jeden zátah, díky baterii efektů vytvořil dojem plného zvuku. Zhusta využívá zpožďovačů, které násobí jeho trylky do mnohočetných ozvěn, lapá motivy do sekvenceru a přihrává k nim harmonie, generuje smyčky, ohýbá a bortí tóny. Hraje si nejen s elektronickými efekty, ale i s ladící mechanikou kytary, pomocí které vytváří glissando, neobvyklé souzvuky strun, náladotvorné disharmonie a podlaďuje do basových poloh. Při poslechu některých pasáží možná získáte pocit, že se Frisell nechal okouzlit spíš technikou a samotným soundem než dobrým hudebním nápadem. Takových hluchých momentů (dle pisatele třeba The Road) ovšem nenajdete mnoho a nikdy nesklouznou do šedého bahna nudy. Na to je Frisell příliš vynalézavý i sebekritický.
Monotónně nevyzní ani atmosféra nahrávky. Osciluje od zuřivých, emotivních stříkanců zvuku (John Goldfarb Please Come Home!) až po zmíněnou „ambientní hypnózu“ (Ice Cave). Nechybí tajemné, trochu zlověstné mihotání tónů jako v Big Fish. A některé v reálném čase vzniklé skladbičky, třeba titulní Silent Comedy či Leprechaun se skotačivými příklepy na hmatník, si nelze vykládat jinak než jako (lehce zakuklený) hudební humor.
Za názvem druhého letošního alba Big Sur hledejme pouze geografický termín, zkomoleninu El Sur Grande (The Big South), původního španělského názvu pobřežního pásu centrální Kalifornie, nikoliv souvislost se stejnojmenným, letos zfilmovaným románem Jacka Kerouaka. Na ranči kdesi v Big Sur se totiž Frisell izoloval za účelem komponování, když od něj pořadatelé Monterey Jazz Festivalu objednali suitu.
K realizaci pásma devatenácti skladbiček přizval Frisell svůj předloni obnovený 858 Quartet (doplňují ho Jenny Scheinman – housle, Eyvind Kang – viola a Hank Roberts – violoncello), rozšířený navíc o dalšího prověřeného spoluhráče, bubeníka Rudyho Roystona. Právě Roysonovy synkopované bicí možná blíží dílko k jazzu, jak bývá tradičně vnímán (vyhovění přání pořadatelům jazzového festu?), ovšem jinak se dostáváme na zcela nadžánrovou platformu. Občas jako by Frisell přidával kytarou chybějící houslovou linku do klasicizujícího smyčcového kvarteta. Jinde podkládá melodii málem rockovými přiznávkami (Highway 1), „vizualizuje“, jakoby psal hudbu scénickou (Going To California), pohrává si s minimalismem (úvod Hawk, který ovšem přejde do málem pochodového šramlu, repetitivní pasáž se vrátí ve finále), neštítí se chytlavé easy listening (A Beautiful View je vážně Nádherný výhled), prostinkým folkovým motivkem We All Love Neil Young se vyznává z obdivu k… tomu pánovi z názvu skladby a tu tam si prostě jen zablbne. Jako ve zdánlivě primitivním rock’n’rollu (!) The Big One, který baví už tím, jak je ustálená forma převedena do aranžmá smyčců, nebo v záměrně rozladěném hospodském country-blues Shacked Up. Ne, krom relativně nezvyklého obsazení nečekejte žádnou „avantgardu“. Experimentování měl asi Frisell dost na Silent Comedy, teď se vyžívá v „obecně líbivé“ hudbě a v krasojízdě mezi styly.
Chtě nechtě pisatele znovu napadlo, kam se dnes vlastně posunul profláknutý termín „kytarový hrdina“. Jsou oním gerojem ti, co se s nohou na odposlechu snaží trumfnout rychlostní rekord, nebo mediálně nenápadní jedinci Bill Frisell, Marc Ribot, Gary Lucas, Fred Frith, Elliott Sharp & spol., tvrdošíjně hledající nové výrazové, technické i zvukové možnosti nástroje? Frisell je každopádně svrchovaný originál, ať už „dělá experiment“ nebo „něco hezkého“.
Tzadik Records, 2013, 50:27; OKeh Records, 2013, 64:25