Když dozněla první věc, klasická Monkova bebopovka Straight, No Chaser, místní i z různých koutů republiky přijedší McFerrinovi afficionados prožívali novou zkušenost. Kompromisním výrazem rozpaky. Neboť takhle z formy znějícího i přepadlého Bobbyho zřejmě ještě nezažili. Někteří si možná říkali no nazdar, a před očima jim vyvstávala suma za lístek. 
Zázračný vokalista a rozený entertainer, navyklý okamžitě opanovat jakékoli hřiště, působil totiž jako vykolejený. Intonačně tápal, což je v jeho případě unikátní, a vůbec dělal matný a unavený dojem. Corea, sedící za pro něho obvyklým křídlem značky Yamaha, mu s tím těžko mohl pomoct. Zaražené auditorium se tudíž ani moc nechytalo na Chickovy nabídky opakovat krátké fráze. Zpěvákova forma se nezvedala ani ve standardech I’ve Got the World on a String a Sophisticated Lady. Hm. Otočil se tedy hned za sebe, neboť přímo na pódiu bylo několik řad židlí pro obzvlášť natěšené návštěvníky. A oslovil holčičku, s jejímž jménem Alice, tedy „Elis“, tak ho aspoň vyslovoval, si zábavně pohrál, zpíkhavajíce dokola Elis, Elis, Elis, a pak: what you doing here, you’re sitting there with curly hair… A sál se uvolnil. Což vzápětí podpořil Corea sólovou improvizací, byť vážnějšího charakteru. Zatímco McFerrin zmizel.
Když se vrátil, měl v uchu sluchátko (možná mu do té doby nevyhovoval monitor), a Teach Me Tonight znělo o poznání pevněji. Pobavil pak krátkou vsuvkou se jménem Alicina otce Vladimíra, jež v jeho podání zaburácelo jak od sólisty Alexandrovců na Putinových narozeninách. A jako vyměněný rozjel strhující Freedom Jazz Dance (Eddie Harris), přičemž se chvílemi přidával ke Coreovi na piano. Později, v Desmondově Take Five, nezjnámější pětičtvrtce planety, hráli čtyřručně, Bobby držel beglajt pěkně v harmonii i rytmu a Chick hopsal ve vrchních oktávách. Krkolomné téma dala s oběma pány i značná část publika a usměvavého Coreu to vedlo k dalším perlivým legracím. Které ovšem může takhle precizně a nápaditě sypat z rukávu jen mistr nad mistry.
Živou vodou politý Bobby vysekl sólové číslo, postavené na permanentním střídání, vlastně spíš prolínání spodního a falsetového rejstříku, čili mcferrinovštině jak vyšité. To už byl koncert v plné jízdě, sklon litovat peněz odplul do neznáma. Po rozdováděném Bemsha Swing (opět Monk, přídavkem byl pak Blue Monk, čímž se stal Thelonious nejhranějším autorem večera), přišlo Spadané listí. Jakýsi mladý muž z hloučku na jevišti vyfasoval další mikrofon, a jelikož uměl celý text a znale zpíval, mohl to být jazzový vokalista, kterého tam usadili pořadatelé. Kdo ví. McFerrinovi to ale nestačilo, a zatímco otěže Autumn Leaves přejal hračičkářsky tvořivý Corea, rozhlížel se mlsně po sále, jestli by nenarazil na dalšího voluntýra. A ejhle, k pódiu se přihrnul notný vlasáč, bleskem z pouzdra vylovil flétnu, sestavil ji a zahrál perfektní sólo na celou formu. Bobby, nohy přes rampu a držící mu mikrofon, zíral z pláten po stranách bez mrknutí oka vytřeštěně do publika. S výrazem „A co je tohle za bejka?“ Bejkem byl ovšem 
ostravský Michal Žáček, letitý člen např. Lipova bandu a vyhledávaný hráč (hlavně na sopránsaxofon) po celém někdejším Československu. Držící se skautského: Vždy připraven! Přinesl si prostě instrument a šlo čistě o jeho nadšeneckou iniciativu. Nic předem domluveného.
Slušný zářez! Šestatřicet taktů ho doprovázel jeden z největších jazzových pianistů všech dob. Však potom rozparáděnému Žáčkovi vyjádřil McFerrin nehraný respekt. A jeho parťák horlivě přikyvoval.
Coreovu Spain umějí tihle dva na koncertech natáhnout až na čtvrt hodiny. To se tentokrát nestalo, finále proběhlo svižně. McFerrin, jemuž se během večera sice podařilo rozezpívat a vykřesat energii, si musel být jistě vědom, jak mu to zkraje nešlo. A už se asi těšil na volný den ve šňůře. Tak ještě ten Blue Monk a na kutě. Zcela zaslouženě. Vybojoval nesnadný zápas. Ale zase vyhrál.
