Jedna špinavá nadzemní dráha, železniční most přes Červenou řeku, na kopci nemocnice pro válečné veterány a za ní už jen samá zeleň; to jsou sedmdesátá léta v louisianském Shreveportu. Bývalá konfederační bašta mimo to dlouho platila za místo vyhlášené čtvrtí červených luceren, jehož proslulá Fannin St. svého času přilákala i bluesového ďábla Leadbellyho. A na pomyslné shreveportské hudební mapě je třeba nyní zvýraznit i jméno místního rodáka Briana Bladea, který v jazzovém světě proslul již dávno coby bubeník výjimečného kvartetu Waynea Shortera a lídr septetu Fellowship. Málokdo ovšem ví, že Blade doma během let jen s kytarou v ruce skládal obyčejné písničky. A nebýt impulsu od Daniela Lanoise, nikdy by se neodhodlal své skladby natočit a vydat na právě vycházející desce MAMA ROSA (Verve Records, 2009, 50:17). Blade tu hraje na kytaru i bicí, zpívá a je autorem většiny repertoáru; ale podobně jako u alb Boba Dylana – totiž Oh Mercy a pozdějším Time Out of Mind, na němž Blade ne náhodou účinkuje – má na výsledném zvuku zásadní podíl právě „temný princ z černých hor“, jak producenta ve svých Kronikách vystihl Dylan. Bladeův čistý a baladicky něžný hlas se znatelným louisianským přízvukem, hudebně někde na půl cesty mezi americkou písničkářskou tradicí a vlnou černého rhythm’n’blues i gospelu šedesátých let, vhodně doplňují sycené kytarové vrstvy i hallové omalovánky z dílny Lanoise a jeho dvorního mistra zvuku Adama Samuelse, zde podepsaného spoluproducenta. Ti spolu přitom jako Leadbelly se svojí hrdinkou Robertou střídají nejrůznější hudební krajiny: hned Bladeova silně baptistická vzpomínka na babičku Rosu v úvodní písničce stojí na jednoduché harmonické páteři s otevřenými akordy, jimž Lanois vjíždí do vlasů svými rezonujícími mezihrami. O skladbu později se jednohlasně přidá vokalistka Kelly Jones a pod její něžností roztají i producentovy jindy vyprahlé strunné žalozpěvy. Protiklad dusného kytarového zvuku s ostře vybrnkávanými basovými linkami jako by sem přitom dorazil z desek T Bonea Burnetta či ještě lépe Viktora Krausse, basisty Billa Frisella, v jehož kvartetu zase dlouho působil zde angažovaný pedal steel kytarista Greg Leisz. Právě skrze tento nástroj, na nějž na desce hraje dále Lanois a Patrick Smith, mají Bladeovy písně pro změnu blízko k moderní country, jaké už si mnohokrát vyzkoušel při hraní se zpěvačkou Emmylou Harris. Z často duhově zbarvených kytarových sól je zase patrné Bladeovo zaujetí psychedelickým rockem šedesátých let; tedy tím, co se silně ozývá i v sólové tvorbě Davea Easleyeho, jinak pedal steel kytaristy Bladeova bandu Fellowship. Důležitou spojnicí s touto kapelou jsou ovšem i hostující kytarista Kurt Rosenwinkel, basista Chris Thomas a především pak pianista John Cowherd, po jehož boku Blade hrával celá osmdesátá léta během studií na loyolské univerzitě v New Orleans. A když ve skladbě At The Centerline čtyřhlas s podpěrnými a vzdáleně bluesovými licky uteče do orientálního, téměř buddhistického nápěvu, odněkud jako by se pro změnu ozvaly Bladeovy roky meditací u Shortera. Rozplétat souvislosti vzniku alba a spojitosti jeho účinkujících je tedy jistě podnětné k pochopení výsledné podoby. Daleko víc však o desce vypovídá třeba balada Second Home, kterou se Blade vyznal z lásky k New Orleans a svému učiteli Johnu Vidacovichovi. Mama Rosa je totiž přes své nesporné kvality především výpovědí, sbírkou osobních písniček a ohlédnutím se zpět za čtyřiceti lety života. Že natolik sympatickým, citově zaujatým a přitom refl ektujícím vše, čím Blade coby muzikant prošel, jen potvrzuje, že si Mama Rosa zaslouží víc než jen pomyslný zápis do shreveportské hudební knihy.
