O původním Budoáru (stejně jako třeba o Květech či Čvachtavém lachtanu) se často mluvilo jako o zástupcích další generace brněnské alternativy, navazující na Dunaj, Ivu Bittovou či Ještě jsme se nedohodli. To je ovšem dnes už historie, tehdejší souputníci Martin Kyšperský a Tomáš Vtípil jsou (aniž by se nějak distancovali od svých kořenů) nyní do značné míry hudebně jinde, a současnou nekomerční brněnskou scénu spíš reprezentují kapely jako jsou Ghost of You či nová formace Ivana Palackého Pátí na světě. Budoár staré dámy, kde na pátém albu už paradoxně zůstala z původní sestavy „jen“ skladatelka a zpěvačka Marta Kovářová, je tak možná v tomto směru posledním mohykánem vlny z přelomu tisíciletí.
Nové album ještě více obnažuje fakt, že je to ona, s kým stojí a padá celá kapela. Zatímco koncertně jde energie z celku, to podstatné a zajímavé, co i z nových skladeb vystupuje, a proč stojí za to album poslouchat, jsou jednak charakteristický a nezaměnitelný pěvecký projev a jednak pozoruhodné texty.
I nové písničky si zachovávají už dříve zjevnou a typickou naléhavost, potřebu podělit se o vnímání světa, který rozhodně není jen radostným místem. Ať už se to týká partnerského soužití (Nejde to umýt), boje, který svádíme každý sám se sebou (Případ), či nenávratných proměn krajiny (Šiktancova báseň Bagr). Jsou lyrické, udržují si tajuplnost a nejednoznačnost výkladu. Vyzrálost je patrná i z jejich výběru, kde se autorské texty prolínají se zhudebněnou poezií, aniž by jen z poslechu (snad až na archaickým jazykem psanou Jeptišku) bylo zřejmé, které si zpěvačka napsala sama.
Album se spokojuje s mnohem méně pestrým zvukem. Zvonkohra, kterou oživuje bubeník, zkrátka nenahradí dřívější a dnes už chybějící housle, klávesy či dechový kontroller. Alternativní přístup zůstává ve způsobu hry, ale nelze se zbavit pocitu, že experimenty se zvukem a hledání jeho nových možností deska vzdává předem. Víc než o „alternativu“ tak jde o „netuctový bigbít“. A je opravdu otázkou, zda podobný tradicionalismus bude schopen vedle pamětníků oslovit i nové současné posluchače.
Název byl tak zvolen dobře – ty skladby jsou skutečně víc slané než cukrkandlové, prodchnuté melancholií a občas až určitým bolestínstvím. I tak ironická píseň, jako je zhudebněný recept na zapečené kuře, mimochodem skvěle postavená na bluesových slidech, vyznívá spíš rezignovaně, než aby vyvolala úsměv.
Nahrávka také sází raději na podprahovou než otevřenou energii, která se projevuje víc na pódiu. Trošku se u toho může stýskat po bezstarostnosti a hravosti raného období, tehdy „ze 3/5 holčičí kapely“. A nejde ani tak o jistě příjemný vizuální vjem, jako spíš o sílu melodických nápadů a zpěvnost, které se podobně jako už u předchozí desky Láva i tentokrát občas utápějí ve složitých strukturách skladeb, a které až na výjimečné pasáže mají daleko k tomu, co si obvykle představujeme pod pojmem hit. Tenhle slaný svět každopádně postrádá kompromis, budí respekt a chvíli trvá, než jednotlivé posluchače k sobě pustí blíž. Ale o to zajímavější pak může být se v něm procházet.
Indies Scope, 2017, 38:53
Budoár staré dámy: Sůl
