Christinu Vantzou posluchači zaznamenali nejprve jako parťačku Adama Wiltzieho ze Stars Of The Lid ve společném audiovizuálním projektu The Dead Texan. Před třemi roky definitivně opustila úzkou specializaci videodesignérky a představila se na sólovém albu jako schopná hudebnice/žákyně na křižovatce kytarově hlukového ambientu a neoklasiky s až avantgardními sklony. Perfekcionistické Řekyni trvalo tři roky, než přivedla na svět pokračovatele pojmenovaného prostě No. 2. Jako universitní učitelka matematiky se před lety spojila s Minnou Choi z Magik* Magik Orchestra, aby společně pracovali s patnáctičlenným orchestrem v Tiny Telephone studiu v San Francisku. To znamená, že v základu je No. 2 postaveno na podobném vstupním materiálu jako debutové album, vedle rozšířené sekce smyčců totiž na desce zazní také fagot nebo hoboj. Christina si ale dala práci a strávila čtyři měsíce mícháním nasnímaného materiálu s Adamem Wiltziem v jeho bruselském studiu. Symfonický základ postupně doplňovala o vokální linky, klavírní vstupy, drobné vpády dechových nástrojů a řadu elektronických elementů. Zatímco většina ambientních umělců roztírá jednotlivé pocity do dlouhých kompozic, Christina jako by se bála chvíli setrvávat na jednom místě a mění jeden náčrtek za druhý. Její jedenáctiskladbová, čistě ambientní deska má tedy ve výsledku pouze necelých 35 minut. Přeskakuje (až trochu marnivě) z hlukových poloh plynule do čistého nezkresleného symfonična a zase nazpět. Posluchač nemůže podlehnout apatii, spíše naopak. Po odeznění poslední položky se diví, jak to, že je celé dobrodružství už za ním.
Kranky, 2014, 34:34
