Bezmála dvacet let, přinejmenším od alba Panamonk (1995), na kterém se s latinskou grácií rodilého Panamce uklonil Theloniu Monkovi, je pianista a skladatel Danilo Pérez počítaný mezi nejvyšší jazzovou šlechtu. Což potvrdil Wayne Shorter, když si ho počátkem milénia vybral do svého vznikajícího kvarteta, ve kterém má Pérez podstatnou roli jakéhosi mediátora čtyřhlasého rozhovoru uvnitř možná vůbec nejtvořivějšího ansámblu současnosti. Shorter mu dal údajně po konkursu přednost dokonce před Bradem Mehldauem. Zřejmě pro jeho hlubokou empatii a příbuzné hudební myšlení.
Paralelně Pérez samozřejmě pokračoval v činnosti pod svým jménem, anebo i s jinými umělci. Nahrával jednou hodně uvolněnou hudbu, jindy naopak v dost pevném tvaru a s využíváním karibské tanečnosti i folklórních prvků. Nešlo si nevšimnout, jak tíhne k lidským hlasům a jeho deskami se mihli Rubén Blades, Claudia Akuňa, Gloria Estefan, Luciana Souza, Lizz Wright. Anebo Cassandra Wilson na předposledním a brilantním titulu Across The Crystal Sea (2008), volně inspirovaném pracemi skladatelů vážné hudby z různých období a s instrumentacemi Clause Ogermana pro velký smyčcový orchestr.
A zpěv, tentokrát původem Portugalky jménem Sara Serpa a to beze slov, což je její specialita, slyšíme i z alba Providencia. Nese ho hlavně Pérezovo trio s basistou Benem Streetem a bubeníkem Adamem Cruzem, existující už delší dobu (viz Live at the Jazz Showcase, 2005), a tedy sehrané a sevřené, ale také vždy připravené odpoutat se do prostoru. Podstatní jsou v řadě snímků perkusionista Jamey Haddad a specialista na conga Ernesto Diaz.
Různě přetavované hispánsko-americké dědictví se tu takřka neustále spájí s vrcholně kultivovaným jazzem i se soudobou vážnou muzikou (ve dvou na ploše alba rozhozených dílech kompozice Bridge Of Life s kvintetem flétny, hoboje, lesního rohu, fagotu a klarinetu). A aby to nebylo tak jednoduché, často se k sestavě přidá altsaxofonista s indickými kořeny Rudresh Mahanthappa, jehož projev by se dal charakterizovat jako setkání klasické karnatické hudby indického subkontinentu s dnešním newyorským free jazzem, anebo – jak se dnes říkává – s improvising music. Když začne Mahanthappa „chrlit“ v jinak vypjatě latinském Galactic Panama, je to zážitek.
K pestrosti CD (ještě stihlo nominaci na Grammy za instrumentální jazzové album) přispívá titulní skladba s výraznou melodií skoro methenyovského typu, kterou nese hlas Sary Serpy společně s flétnou Matta Marvuglia. S Rudreshovým saxofonem se Pérezova pozoruhodná žačka také pojí i utkává v úderně rozjeté nahrávce skladby Cobilla. Asi nejpůsobivější je ale rozsáhlá úvodní Daniela’s Chronicles, demonstrující bohatost Pérezovy hudby. Sestává z několika motivicky i charakterově odlišných dílů (prostý tanečkový motiv jednoho z nich – kompozice je věnována autorově dceři – vyhrává s pianem Cruz na steel pans). Providencia začíná lyricky a pokračuje přes různé zákruty a horečnatě dynamické momenty až do miniaturní tečky The Maze: The End jen v klavíru a altsaxu, který náhle zazní témbrem dvouplátkové fl étny shehnai, jejíž mistr Ustad Bismillah Khan kdysi povzbudil Johna Coltranea na cestě k totálnímu hudebnímu osvobození. Tam, i když zcela jinými prostředky, Pérez už také dlouho míří.
Mack Avenue Records, 2010, 50:43