Přestože je Danny Cohen mužem mnoha profesí, u nás i v Americe ho znají jen opravdoví fajnšmekři. Ne že by mu to nějak zvlášť vadilo, spíš je rád, že si může po beefheartovsku malovat obrazy doma v severokalifornském městě Paradise, a zájem médií je mu upřímně ukradený. Nové písničky původně ani nechtěl natáčet, myslel si, že budou pro veřejnost „příliš barokní“. Když je ale přehrál známým, mohutné ovace ho přesvědčily, aby tyto prazvláštní výplody přece jen pustil do světa.
Cohen vystoupil z obskurity až před třemi lety, kdy u uznávané firmy Anti Records vydal své první pořádné album Dannyland. O rok později mu u téže společnosti vyšlo černohumorné cédéčko We’re All Gunna Die (Všichni umřem). Předtím se o něm nic moc nevědělo, snad jen to, že počátkem šedesátých let založil první punkovou kapelu v Los Angeles a debutoval nahrávkou pro label Tzadik Johna Zorna. K Anti ho pro změnu přivedl Tom Waits, v jehož kapele už léta působí Cohenův bratr Greg.
Letos se Danny vrátil s třetí řadovou deskou, které dal název SHADES OF DORIAN GRAY (Anti/Maximum Underground, 2007, 46:15). Oproti předchozím titulům, nesoucím se v duchu jakéhosi dekadentního folk-jazzu, je Dorian Gray trochu silnější káva. Autor sám ho popisuje jako „gotické folk-blues“, na rozdíl od minula se už nesnaží předstírat, že umí zpívat, a pro jednotlivé písně má přirovnání typu „Neil Young se potkává s Rosemaryiným děťátkem“. Není divu, že kamarádu Waitsovi ta hudba konvenuje – říká jí „muzika ostrejch rohů a oslích uší“ a jistě má dětinskou radost i z Cohenových vejšplechtů, jež tolik připomínají waitsovské hlášky.
„Noah Baine je historka o člověku, co se cítí mrtvej, a ženský, co se zamkla v koupelně a skládá tam horor,“ vysvětluje Danny s chutí, co se skrývá v jeho rozvrzaném kvílení. „You’re A Mean One Mr. Grinch je zase pravdivej příběh o návštěvě pekla poté, co dotyčný přijde o panictví s překrásnou čarodějkou z Grand Canyonu.“
Kdybychom chtěli hledat souvislost mezi albem a románem Oscara Wildea, Danny nás zarazí hned v zárodku: „Wilde nepatří k mým oblíbeným spisovatelům. A myslím, že Obraz Doriana Graye je jednou z jeho nejhorších knížek.“ Je ostatně dost možné, že ani Oscarovi by se nelíbila Dannyho deska. A už vůbec si ji neoblíbí George Bush, kterého zde Cohen přirovnává ke kreslenému maskotu časopisu Mad Alfredu E. Neumanovi. Postavička pihovatého kluka s odstávajícíma ušima, idiotským úsměvem a zlidovělým sloganem „What, me worry?“ („Cože, já a dělat si starosti?“) americkému prezidentovi na vážnosti nepřidá, zvlášť když ji doprovází neworleanský funébrmarš, symbolizující pohřeb starých dobrých Spojených států.
