Jeden z nejuznávanějších současných baskytaristů, Američan Doug Wimbish, je známý především jako člen rockových Living Colour. Právě však vydal sólové album, které natočil ve studiu Sono v Nouzově nedaleko Prahy. A mimo jiné i s českými muzikanty. Výsledkem, na kterém se kromě práce českých zvukařů Milana Cimfeho, Pavla Karlíka a Miunichala Vaniše podepsala i druhá část nahrávání, ke které došlo v Londýně pod dohledem velerenomovaného Adriana Sherwooda (Depeche Mode, Coldcut, Primal Scream, Ministry, Sinéad O’ Connor ad.), je mimořádně hudebně i zvukově pestré album CINEMASONICS (Yellowbird/ Enja, 2008, 64:15), které s každým dalším poslechem odhaluje další a další vrstvy talentu svého původce.
Základ kapely, která Wimbishovo album natočila, tvoří jeho nerozlučný spoluhráč z někdejšího Sugarhill Gangu a v současnosti i z progresivního nubluesového projektu Little Axe Skip Mc-Donald s kytarou (třetí z Sugarhill Gangu Keith LeBlanc byl jedním z koproducentů) a čeští hudebníci, klávesista Pavel Dirda (jinak člen Gulo čar, kterým Wimbish před pár lety produkoval album Gipsy Goes To Hollywood) a Milan Cimfe, který si od zvukařského pultu ,odskakoval‘ k bicím. Mimořádně zajímavá je ovšem soupiska hostí. Mezi hudebníky najdeme například Willa Calhouna, bubeníka Living Colour, slavného funky klávesistu Bernieho Worrella (mj. Funkadelic), ale i českého jazzového saxofonistu Štěpána Markoviče. Pěvecké party si rozebrali třeba letitý spolupracovník Rolling Stones Bernard Fowler, jamajská hvězda reggae Sister Carol či bývalá zpěvačka Massive Attack Shara Nelson.
CinemaSonics je zvukově aktuálním mixem žánrů, souhrnně označovaných za černou hudbu, od soulu, funku a jazzu přes reggae v dubovém pojetí po hip hop. Pro Douga Wimbishe platí, že ačkoli je nezpochybnitelným ,velmistrem‘ svého nástroje, rozhodně své techniky nezneužívá k bezúčelnému prezentování hráčské dokonalosti. Jeho album vlastně vůbec není primárně ,baskytaristické‘, sól je zde minimum, Wimbishovi zjevně jde o celou horizontální i vertikální strukturu skladby a vlastně i celého alba. Proto zní vyváženě a jeho poslech je přitom velmi dobrodružný.
A ještě jedno je podstatné: Wimbish si zjevně potrpí na to, aby jeho hudba dokázala navodit atmosféru v prostředí, kde album hraje. A aby oslovila jak ,běžné posluchače‘, tak hudebníky, pro které připravuje nejrůznější muzikantské či aranžérské špeky.
Dougu Wimbishovi se podařilo natočit bezesporu jedno z nejlepších alb, se kterými měl kdy něco společného (a že je v tomto případě laťka posazena proklatě vysoko). Českou národní hrdost může poškádlit, že s podstatnou částí takhle kvalitního projektu mají co do činění naši spoluobčané.
