Tak se Kostelec nad Černými lesy zase jednou proslavil v popmusic. Svou hudební kariéru tu započala šestičikolikaletá Bára Basiková (ano, právě zde se v jakémsi kulturáku v sedmdesátých letech odehrávala vpravdě legendární soutěž Zpívá celá rodina – pamatuju si to jen proto, že jsem si jako dítě vždycky představoval, jak asi vypadají ty ,černé lesy‘, když jsme se s babičkou dívali na černobílý televizor značky Zobor…) a teď už tu řádku let působí Ememvoodoopöká. Pamatuje si ještě někdo, že se původně jmenovali Mladý muž ve dnech pracovního klidu a že dnešní nečitelný, nepsatelný a nezapamatovatelný název vznikl z pokroucené zkratky tohoto šestisloví? Ostatně, už změna názvu vypovídá o značně svérázném smyslu pro humor: zatímco jiné kapely, jež se z mladické nerozvážnosti pojmenovaly v duchu české nové vlny hned celou větou a postupem doby název zkrátily – nebo se pro ně aspoň vžilo zkrácené pojmenování (viz. Schodiště, Stroje apod.) – Ememvoodoopöká sice taky zkrátili, ale bylo to spíš z louže do rybníka. Není divu, že jim dnes z úsporných důvodů nikdo neřekne jinak než Emems. Budeme spořit i my.
Pro notorické sledovatele dění na české scéně stačí k alespoň prvotnímu stylovému zařazení Emems sdělení, že DORT JAK BRUS (Silver Rocket, 2005, 44:03), své první tzv. oficiální album (jemuž předcházelo několik titulů samonákladem) vydali na značce Silver Rocket, labelu víceméně kamarádském, s do značné míry společnou poetikou ne snad přímo v hudbě či textech, jako spíš základního směru tvorby a všeho, co s ní souvisí. Myslím, že i k té aktuální andělské legraci přišli Emems spíš jako slepí k houslím než proto, že by se kdovíjak urputně snažili. On je totiž jistý paradox i to, že si okřídleného asexuála odnesli v alternativní kategorii – mohli by totiž klidně ,soutěžit‘ i mezi tvrďáky, v civilizovaném světě by se hravě vešli do chaloupky běžného rocku, ba i popu. Jenže až na ,alternativní‘ výjimky je česká rádia nehrají – a nikdy by nehrála, protože obsluhovači rozhlasových selektorů, známí též jako Akademie populární hudby, se do černých lesů bojí – a proto jsou tedy ,alternativa‘. Určitě jim to nevadí. Emems umějí být pěkně kytarově tvrdí, rádi ale používají i popové ,vintage‘ zvuky kláves `a la osmdesátá léta a nebojí se sáhnout i ke zcela ,irelevantním‘ nástrojům jako je banjo či harmonium. Jenže ani ten hrubý kravál, ani jiskřivé melodie, ani to disko není postaveno do prvního plánu, vlastně není stylové. Stylem Emems je styly dekonstruovat. Ale ne proto, aby se dekonstruovaly („Podívejte, co všechno umíme“), ale spíš ,jen‘ proto – doufám, že se teď pánové neurazí – aby byla zábava. A totéž v bledě modrém platí o textech, ještě silnější stránce Emems, než je hudba. Obzvlášť ty sarkastické vůči temným postavám hudební scény (manažeři, recenzenti, Chinaski), ale i zaumnosti, kterým rozumí asi jen ,kuci‘ z černých lesů, jsou mimořádně zábavné. Takže vlastně dospíváme ke zjištění, že Emems opravdu alternativní kapela jsou – vůči všem pitomcům, kteří se berou smrtelně vážně, případně s vážnou tváří provozují ,hudební humor‘.
