ESP-Disk’ původně založil Bernard Stollman v roce 1966 jakožto značku (označení je odkazem na ESPERANTO), ve které chtěl objevovat neznámé hudebníky, jejichž doménou byl free jazz a volná improvizace. Do roku 1968 vydal 45 objevných alb; mezi jeho debutanty byli například Albert Ayler, Sun Ra, Marion Brown, Frank Wright a řada dalších, vyšly tu však i opusy Ornetta Colemana a Paula Bleye, z rockové oblasti tu vévodili Fugs. Celkový počet LP dosáhl 115 titulů, přičemž mnohé Stollmanovy objevy okamžitě přetáhly velké fi rmy, Impulse a Columbia. Posluchači v USA příliš na nezvyklou hudbu nerea govali, příznivější ohlas byl v Evropě a v Japonsku. Dlouho po zániku ESP se objevila řada reedic v Německu, Holandsku a Itálii, až v roce 2005 se brooklynská série vrátila na světový trh – s reedicemi na CD, avšak i s novými díly. Seznamme se v krátkosti s její nedávnou emisí – z letošního června.
Americký perkusista-autodidakt Milford Graves (1941) patří k těm hudebníkům, kterým Stollman poskytl šanci, aby na jeho labelu debutovali. Před vydáním alba PERCUSSION ENSEMBLE (ESP 1015) působil především v New York Art Quartetu, kde si získal značné renomé. Název desky, nahrané v červenci 1965, je poněkud matoucí, protože se ,soubor‘ skládá pouze ze zmíněného protagonisty a dalšího bubeníka Sunnyho Morgana, nicméně Graves tu dokáže rozehrát úplný ohňostroj perkusivních ataků, prostřídává bubny, zvonkohru, gongy a další perkuse, na svou dobu zcela neobvykle proměňuje rytmus, v jeden okamžik vás zavalí přívalem úderů, aby vzápětí téměř něžně na své nástroje preludoval. Jeho pět kompozic, na nichž mu Morgan s vervou přihrává, mají pojmenování Nothing, avšak v protikladu k tomu obsahují střídavě všechno, co ze svého perkusivního příslušenství Graves dokázal vyloudit. Vůbec se nedivím, že si ho John Zorn vyhlédl při oslavě svých padesátin jako spoluhráče v duu, s nímž stojí za to poměřit síly.
Graves byl ostatně před realizací svého alba i členem kvartetu Giuseppiho Logana (1935). Ten vyrukoval s LP s prajednoduchým titulem QUARTET (ESP 1007) v roce 1964 za součinnosti s pianistou Donem Pullenem, basistou Eddiem Gomezem a právě s Gravesem, který tu k bicí soupravě připojil tabla. Logan zde suverénně střídá altku, tenor, basklarinet, fl étnu a pákistánský hoboj a dokáže ve svých spoluhráčích vybudit spontánní reakci. Jde o rušnou konverzaci, jejíž výslednicí je free jazz naprosto perfektního ražení. Divím se, že Loganovo jméno není právě v souvislosti s free jazzem připomínáno častěji.
Rovněž CD THE CALL (ESP 1026), pod nímž je podepsáno Henry Grimes Trio, náleží do ranku avantgardního pojetí, založeného na zcela volném improvizování, jeho vyznění je však proti Loganovu opusu přece jenom¨umírněnější, melodičtější. Snad je to proto, že kontrabasista Grimes (1935), jehož vývoj probíhal od spolupráce s Arnettem Cobbem přes Charlieho Minguse či Tonyho Scotta až k Cecilu Taylorovi, si jakožto oporu této nahrávky zvolil virtuózního klarinetistu Perryho Robinsona, který čtyřem Grimesovým kompozicím a dvěma svým dodává vláčnější plynulost. Tu nenaruší ani občasné zabouření bubeníka Toma Price.
Ze zcela jiného kadlubu jsou dva kompakty skupiny The Holy Modal Rounders. Doménou jejích členů, houslisty a banjisty Petera Stampfela a kytaristy Steva Webera, je zcela unikátní pojetí i podání americké tradiční folkové hudby s příměsí country and western. Ať jde o interpretaci poněkud zneváženě zaranžovaných tradicionálů nebo o vlastní skladby, které se z jejich ladění nesnaží vymanit, výsledkem je humor, nadsázka, neobvyklost, s čímž souvisí i vokální vybavení, sugerující, že jde o samorosty odněkud z odlehlého amerického venkova, o kovboje, kteří si vyzpěvují pro své vlastní potěšení. Tak vyznívá zejména CD LIVE IN 1965 (ESP 4045), zaznamenané v Detroitu a do roku 2008 nevydané, na němž Stampfel a Weber vystupují pouze ve dvojici. Dva roky stačily, aby duo nabralo širší dech a radikálnější přístup, což nezáleželo zřejmě pouze na adoptování dalších spolupachatelů, totiž pianisty a varhaníka Leeho Crabtreea, bubeníka Sama Sheparda a tří vokalistek, ale i na proměně celkové situace v populární hudbě včetně přínosu Beatles. Reedice LP z roku 1967 s názvem INDIAN WAR WHOOP (ESP 1068) sice dosvědčuje zachování základního pohledu na kořeny americké hudební tradice, ale na první poslech je zřejmé, že výsledek je bizarnější, nekompromisnější, zmodernizovanější, rušnější, neočekávanější, že v něm cítíme dokonce sklon k psychedelii.
Zmíněné návraty k původnímu katalogu ESP pochopitelně vzbudí otázku, jak na ně lze navázat po tak dlouhém časovém odstupu. Dvě současná alba naznačují dvě možnosti, jak si můžeme na tuto otázku odpovědět. Trio Yuganaut ve složení Stephen Rush (fender rhodes, moog, bells, recorder, euphonium atd.), Tom Abbs (basa, tuba, housle, violoncello atd.) a Geoff Mann (bicí, vibrafon, kornet, mandolína atd.) nezapře inspiraci ,velkou černou hudbou‘, což znamená, že v pomyslném nadhlavníku jeho snažení bytuje Art Ensemble of Chicago (o čemž svědčí i závěrečná Hymna pro Roscoe/Mitchella/ ), Sun Ra nebo Miles Davis z neustále podnětné elektrické doby, ale také Paul Bley z inovativních let sedmdesátých, leč celkové znění jejich debutu THIS MUSICSHIP (ESP 4044) mi spíše ladí s hybridním termínem free rock. Nebo ještě lépe: free jazzrock, dynamicky pulzující, kolektivně improvizující, opovrhující běžnou rutinou, proměnlivý, různotvárný.
Zcela jiné vyznění má druhé trio: kytarista Bruce Eisenbeil, basista Tom Blancarte a bubeník Andrew Drury, vystupující jako Totem. I oni na ESP-Disk’ debutují se svým originálním dílkem SOLAR FORGE (ESP 4046), vzniklým v srpnu 2007 (tedy o dva roky později nežli tomu bylo v případě Yuganautu) v brooklynském studiu. Nepodobají se nikomu, na své obvyklé nástroje hrají zcela neobvykle – jako mimo čas a prostor, jako mimo eventuální posluchače i sebe samotné. Ne, nejde ani v nejmenším o nějakou mimohru, nejde o bezbřehou expanzivnost. Možnosti nástrojů, které pojímají a využívají jakoby zcizeně, jim umožňují hudebně se ubírat kamsi do budoucna, aniž k tomu potřebují cokoli zvlášť zdůrazňovat. Přesto je jejich muzika plnokrevná, snivá, hudebníci si tu sice hrají každý sám pro sebe, ale zároveň se prostupují i extravagantně uhýbají jeden druhému. Je to CD, u něhož se nespokojíte s jedním poslechem.
Je to málo na výraznější (před)určení dalších výbojů tohoto kdysi tak expanzivního labelu? Pak si musíme počkat na další přírůstky.
