Tato mezinárodní parta mladých muzikantů hraje se zaujetím, navzájem se poslouchají, dokážou zatleskat svému sólistovi: energie a radost z tohoto dvacetičlenného tělesa, plus jedna zpěvačka a český dirigent – trombonista Jan Jirucha, jen sálá. Původně EBU Big Band (od 1965), s novým názvem od roku 2008. Český rozhlas nad ním loni převzal záštitu. Pod Jiruchovou taktovkou se k soudržnému výkonu semknuli hudebníci z 13 zemí, z Česka trumpetistka Štěpánka Balcarová a trombonista Štěpán Janoušek. Stěžejní repertoár alba naplnili autoři ze společenství Prague Six.
Úvodní je Jiruchova čtyřdílná skladba Charles Mingus inspirovaná hudbou jednoho z nejosobitějších tvůrců moderního jazzu. V části I. Animato prestissimo potěší dravý úvod, kdy jednotlivé sekce nástrojů se krátkými riffy navzájem „překřičují“ přesně v tom duchu, jak Mingus využíval podněty neworleanského jazzu. Rytmus je zvýrazněný, za „mingusovského“ poklusu kontrabasu Zvonimira Šestaka si vyslechneme expresivní sólo Jaspera van Dammeho. Následuje temnými tóny pomalá část II. Sostenuto nabitá impresemi v táhlých tónech buď jednotlivých nástrojů, nebo celých dechových sekcí. Atmosféru prosvětluje čtyř a půlminutové sólo trumpetistky Laury Jurdové. V části III. Animato je výrazně respektováno, kterak Minguse ovlivnila hudba Ellingtonova orchestru (v roce 1953 byl jeho basistou), jak rozvíjel k modernosti „styl džungle“ – a Jirucha se v tom úžasně vyžil a tuto část vygradoval až k free konci. Užijeme si sólujícího trombonistu Andrease Rotevanta. V klidové náladě probíhá baladické závěrečné IV. Adagio sostenuto se sólem bastrombonisty Ádama Ladányie a hra celého bandu nad průběžným basovým sólem Zvonimira Šestaka. Celý opus tato část uzavírá až v jakési funebrální melancholii.
Autorka druhého čtyřdílného opusu Jan Zrzavý Štěpánka Balcarová se inspirovala významnou osobností z okruhu české malířské moderny. Kdo zná jeho obrazy, tuší dobře, že hudba bude impresí vyvolanou základními tématy jeho díla, a tomu bude odpovídat hudba.
Part I. Sea Side je svěží a swingující, s dominujícím klavírem Gregora Ftičara a s „vlnobitím“ bicí soupravy Mathiase Ruppniga. Ftičar také uvede zvukomalebný part II. Dream podmalovávaný vokálem Eleny Mindru a se zpěvným sólem trubky Timothée Quosta, během nějž se „sen“ odliší od lehké melancholie úvodu a závěru partu. Tato nálada vstoupí do následujícího III. Homeland s trubkou Balcarové, která si dlouze popovídá s trombonistou Janouškem. Závěrečný part IV. Unreality, jemuž vévodí úvodní vytleskávaný rytmus, krásný ústřední motiv, houpavá rytmika a saxofonová sóla Danhy Thaie a Ville Vannemaana, patří k nejvýraznějším kouskům alba. Opusy Jiruchy a Balcarové odděluje kratší Jocul Tambalelor, který napsal Johnny Răducanu pro zvučnou vokalistku a scatovou improvizátorku Elenu Mindru a tenorové sólo Maliny Wättringové. Současná generace nejenže už pochopila možnosti muzikálně se projevit, skladatelsky, aranžérsky, hráčsky, v orchestrálních skladbách, ale také už dokáže fenoménu jazzového orchestru tvůrčím způsobem přispívat.
Radioservis, 2014, 67:57