Slovenská písničkářka Eva Jurčáková je usazená v Brně, takže není divu, že se potkala s hyperaktivním Martinem Kyšperským. Ten v roli producenta i multiinstrumentalisty její původně folkové písně posunul do experimentálnějších rovin a dodal jim na výjimečnosti. Jejich letošní společný projekt, který si ponechal zpěvaččino dřívější alterego jméno Evolet, je tak svěží nahrávkou, chytrou a příjemně se poslouchající. Jen občas až nebezpečně připomíná Kyšperského mateřské působiště Květy – z nich se ostatně na nahrávce podílel i bubeník Jakub Kočička. Pro úplnost dodejme, že posledním přizvaným se stal kytarista Antonín Koutný, sólově vystupující jako Teve.
Určitě je skvělé, že veškeré aranžérské finesy pod sebou nakonec neudusily zpěvaččin projev. Ten je totiž až obdivuhodně přirozený, neokázalý, a sám o sobě neobyčejně poetický. S jistou zamyšleností i volným přecházením od deklamace ke zpěvu a zpět v sobě spojuje to, co už známe od Shiny z Longital či ze starších písní Katarzie. Ale nejde jen o podání – plné obrazů a v nejlepším slova smyslu literární jsou i interpretčiny texty. Přesvědčivé podání i zdánlivě všedních témat a výtečně zachycené postřehy hudba tak jen podepírá, pomáhá jim a neválcuje je. Dokáže být až minimalisticky magická (Deka) nebo naopak rockově divoce tepající (Rande), ale i popově zasněná (Slamkou).
Album Evolet představuje Evu Jurčákovou jako výrazný objev a další z příjemně narůstající množiny zpívajících autorek, které nepotřebují žádné kvóty či protekci, aby si jich někdo všiml. A přestože v jedné ze skladeb otevřeně přiznává, že se zatím „ztráca v emocionálnom pralese“, ani v nejmenším jí to neubírá na přesvědčivosti. Spíš naopak. Právě ono přiznané hledání, vyrovnávání se s prohrami i zklamáním a ochota hledat odpovědi na otázky, v sobě skrývají autentičnost, která jiným chybí. A právě proto tohle zdařilé debutové album stojí za to poslouchat.
vlastní náklad, 2019, 39:04