Skladatel, elektronik a hudební pokušitel Florian Wittenburg se vytasil s novým albem opětovně na experimentální německé značce Nurnichtnur (pro přiblížení: Jenomnejenom). A docela bezděky nad Don’t push the piano around vyvstane otázka, zda se liší od těch pěti předešlých z let 2011 až 2015. Ano a ne. Setrvává odlukový vztah k Mortonu Feldmanovi či Stevu Reichovi, nevymizelo zvukové pokusnictví, založené víc na formě nežli na samotném obsahu, inspirace ke skladbám může být podružná (jako volání orla, zaslechnuté v Nabimii), ale je vytěžena do mrtě (Eagle Prayer). Novum spočívá v tom, že své kompoziční předlohy tentokrát svěřil svému mentorovi, holandskému klavíristovi Sebastiaanu Oosthoutovi, který je (na Fazioli 212 grand pianu s Royer R122 MKH mikrofony) povýšil do subtilně tykadlové roviny. Ale ta je v nich do značné míry predestinována: jsou navodivě hloubavé, ostýchavě pohrávavé, zestřídměně tón po tónu nacházivé, prošátrávané s hledačskou roztěkávaností, zvýlučňovanou vnitřně gradovanou vemlouvavostí. Vypadá to, jako by klavírista každý další tón teprve promýšlel a hned ho zase zapouzdřoval, s dumavou odhalivostí, poodkrýval ho se zamyšlenou uminutostí, zahlazoval jej a znovu vzkřisoval. Někdy vánkové, jindy norovaně výzevné probírání bez očividného vzrušení, posbíravě bloudivé, se nám může jevit jako mimocitové, zdánlivě nepodléhající ani chmurnosti, ani osvobodivosti, oslovuje nás však svou „bezděčnou“ provnitřněností. Shledáváme to zejména v šestivětých Quotes, které jsou pozotvírávané do meditujícího hledání (nikoli hledačství!), nepřepjatého vydůrazňování každého tónu, jsou tedy probíravě kroksunkrokové, aniž odhadneme, zda chtějí působit rmutně či nermutně. Až jejich poskočnější závěr, s hybněji útržkovitou hravostí, zduelizovaný elektronikou, se ze zasmušilé sebestřednosti vymyká. Nicméně poslední skladby alba opět znostalgizovaně ztrauriční, až skrblivě zapomalí, k čemuž přispívá zabočivá ozvěnovost. Ta se projevuje především v závěrečné litánii, jenomže litániovost probíhá v pojetí celého alba, namísto děje nám skladatel (a možná s větší frapantností interpret) nabízí ocitání, doléhání, prozírání. Jsme-li na totožné vlně, podlehneme spojitému tlaku skladatele a pianisty sakumprásk.
Nurnichtnur, 2017, 69:14