Dvojalbum, lakonicky pojmenované Ah!, které vydal Martin Davidson na Emanemu, znovuobjevuje (polo)zapomenutého Londýňana (*1938) Georga (Nisara Ahmada) Khana, saxofonistu a flétnistu a jeho koncertování z let (circa, possibly, jak se dočítáme) 1968 až 2005, tedy z doby, spjaté především s People Bandem a s London Musicians Collectivem. Po jeho boku v různých formacích od dua po kvintet nacházíme avantgardního perkusistu Terryho Daye (viz Alterations, London Improvisers Orchestra, Steve Beresford a další). Ti oba se ve 33minutovém vstupu (z roku 1980) vrhnou do soupeřivého a bezzastávkového mrskutu, třeskutého a promlacovaného, plného nezmarnosti i bezmezného potěšení z různých proměn, plných dramatičnosti a neustálého znovuzrozování. Je tu plno reje, dohadů a náruživých zvratů. V kvintetu z doby People Bandu doplňuje dvojici klarinetista Albert Kovitz, pianista Peter Lemer a basista Frank Flowers; Khanova role je tu decentněji vyhledávačská, zamýšlivě a po troškách vytěkávaná, perkuse ho obepínají a další nástroje se snaží přizpůsobit a přispět k rozjitřené rozháranosti, ale je to jednoznačně Khan, kdo všechny vyharcovává, přelstívá, pozdržuje v decentní zdrženlivosti nebo naopak svádí k rozdurdění. Nahrávky tria (s basistou a houslistou Charliem Hartem), datované květnem 1975, jsou rozdychtěné, ale nejde tu o žádnou aférovost, nýbrž o stabilizovanou uminutost, podporovanou kuplířskými perkusemi, které setrvávají v ustavičné permanenci. Flétna s houslemi vyvolávají napětí, rozšátrávané do zatajemňování. A protože trio nemíní troškařít, sledujeme (v 52 minutách, rozdělených do dvou položek) nepřeberné, až nekonečné rozviřování a zavinování. Závěr dvojCD tvoří kupodivu dvě Khanova sóla. To první, flétnové, je pojednou vláčně intimní, rozvíjené do dojímavé nálady; zato s baryton saxofonem (který vystřídá předchozí tenor a sopránku) je Khan opět rozverný, výřečně naléhavý, pohrávavý, jeho šibalská kolotavost odmyká nečekanou průraznost. Ah! je návrat, který nebude objevem pouze pro mne.
Emanem, 2017, 70:04 + 73:11